NACHIČEVAN mezi Íránem, Arménií a Tureckem

Poměrně nové ATR-72 Azerbaijan Airlines na lince Baku-Gandža-Nachičevan se třese a proráží těžké dešťové mraky. Zdá se, že sotva pár metrů vedle nás se objevují vrcholky hor. Přistáváme do studeného a relativně deštivého dubnového odpoledne na letišti v Nachičevanu. Nástupní můstky se nedají očekávat, nicméně na malém pásu se brzy objevují zavazadla a po kontrole a registraci našich dokladů (důkladné, leč velmi korektní) můžeme jako jedni z posledních chytit taxi do centra Nachičevanu.

Tomuto putování předcházelo několik týdnů plánování s našimi kamarády z Ankary a shánění letenek na vitrostátní spoj ázerbájdžánských aerolinií, což se podařilo s pomocí známých ve Tbilisi, kteří tyto letenky zarezervovali přes své partnery v Ázerbájdžánu. Potom už nic nebránilo vydat se jednoho deštivého rána z naší tbiliské základny přes hraniční přechod do Gandžy, centra západního Ázerbájdžánu, proslaveného básníkem Nizámím Gandževím.

Jízda trochu ospalým Nachičevanem, ještě za ne zcela přívětivého počasí neukazuje město z nejlepší perspektivy, nicméně hlavní je teď sehnat střechu nad hlavou. Nakonec jsme se po mírném hledání a lehkém smlouvání, při kterém spadla cena o třetinu usídlili v hotelu Chajal na kraji města nedaleko monumentální soch legendárního turkického hrdiny Goroglyho.

Ještě téhož odpoledne jsme se vydali prozkoumat centrum města, které není příliš přitažlivé, přece jenom jsme ve velmi provinční oblasti, jakkoliv významné pro ázerbájdžánský stát. Důkladnou prohlídku však necháváme spíše až na dobu příjezdu našich kamarádů. Jídlo se nám podařilo ukojit v místní restauraci Genčlik (Mládí), která se ostatně stala středobodem našeho zájmu po všech výletech na místě. V noci přijeli kamarádi z Ankary, s pomocí jejich auta jsme hned mobilnější.

Za Noemovou archou a starou pevností

Druhý ráno je veta po zachmuřeném počasí a jarní sluníčko svítí a příjemně hřeje. Přestože se pokoušíme ještě chvilku najít nějaké lepší, ale cenově dostupné ubytování, výsledkem je opět návrat do Chajálu. V Nachičevanu moc na výběr není a výběr je v podstatě mezi horší kvalitou, relativně super kvalitou za drahé peníze nebo motelem, ve kterém, jak jsme pochopili, se scházejí Ázerbájdžánci ze sousedního Íránu na intimní hrátky se svými mladými protějšky z enklávy. Nachičevan je prostě blízká enkláva pro občany Íránu, která skýtá skromné, ale přece jenom dostupné (a to i bezvízově) povyražení v podobě jinak v Íránu veřejně zakázaného alkoholu a prostituce.

Je tedy lépe vyrazit za město. První výlet vede k Hadí hoře (Ilan Dagi, 2415 m), která podle legendy hrála významnou úlohu v biblickém příběhu o Noemově arše. Jak směřovala k Araratu, tak o tuto horu, jež byla údajně ještě pod vodou známá Archa lehce škrtla. Ostatně samotná zkamenělá archa je v Nachičevanu také, ale na samotném východě, dostupné pouze 1-2 denním pochodem pěšky či terénním autem, navíc na arménské hranici, což je samo o sobě poměrně citlivá věc. Samotný Ararat je hodně blízko, normálně je viditelný, ale dnes jej sluneční paprsky téměř zakryly do oparu, takže je vidět pouze zastřeně. Na obzoru se tak táhnou především zasněžené hřebeny hor Malého Kavkazu oddělujících Nachičevan od Arménie.

První překvapení nás čekalo přímo na odbočce k Ilan Dagi ve vesničce Češmebazar. Malá mešita by patrně nebyla příliš zaznamenání hodná, pokud by se na ní neskvěl hrdý nápis Heydar Aliyev mescidi. Mešita pojmenovaná po největším vůdci ázerbájdžánského národa je pouze jedním z odrazu jeho kultu.

Po malém automobilovém sedle se před námi vynořila majestátní hora v celé své kráse. Dojeli jsme až na konečnou silnice do vesničky Xanaga. Vedle výhledů na Ilan dagi a v dále se vynořující Ararat leží tato vesnička na úpatí hory Alindža, na které jsou patrné zbytky pevnosti. Ve vesničce samotné je dochovaná malá, sympatická a částečně rekonstruovaná mešita. Potom se už zraky obracejí vzhůru, kde prudký svah slibuje pořádnou dávku energie. Po nějaké půl hodině stoupání s přiblížily hradby kdysi významné pevnosti z doby vlády chalífů (7.-11. století). Teprve pohled shora nám umožnil představit si strategický význam pevosti. Je odtud vidět prakticky celá Nachičevanská kotlina a pevnost sama byla pouze těžko dobytná – z jedné strany vysoké skály, z druhé pevná hradba a prudký svah. Obránce bylo možno pouze vyhladovět, případně počkat, až dojdou zásoby vody, což se již v minulosti stalo. Dnes zbyly pouze základy zdí, i tak si lze udělat slušnou představu o uspořádáí pevnosti.

Po sestupu dolů nás čeká rozhovor s místními předáky na téma, kdo jsme a co tu chceme. Cestovní ruch této oblasti zdaleka není rozvinutý a jistá dávka špionománie může vytvořit velmi nepříjemnou atmosféru. Nakonec se vše vysvětlilo a podařilo se nám tak ještě navštívit místo posledního odpočinku súfijského světce Fazlulláha Naímího, podle které se ostatně vesnice jmenuje. Prolezli jsme tuto hrobku celou, dokonce jsme mohli i vylézt na střechu a pokochat se ještě jedním pohledem na velikán Ilan dagi i na pevnost Alindža, kterou jsme před chvílí zdolali. Jakmile jsme však vytáhli fotoaparáty, místní mladíci se zatvářili velmi nepřívětivě. Fotku tedy mám až z bezpečné vzdálenosti, skrytý za autem. Na zpáteční cestě se na pořad zajímavostí vešla i relativně nová mešita ve vesnici Ebrekunus. Starý sovětský průvodce nám praví, že zde stával arménský kostel, jehož poloha by docela seděla na tuto mešitu… Ale raději jsme zanechali spekulací a vrátili jsme se z této odbočky zpět na hlavní silnici.

Ashäbi Kähf - poutní místo z legendy o sedmi spáčích

Den ještě nekončil, a tak jsme se jeli podívat nad Nachičevan na poutní místo Äshabi Kähf (Legenda o spáčích). Tuto legendu snad nejlépe přiblíží verše z Koránu a převyprávění biblického příběhu.  Dnes jsou tyto jeskyně významným poutním místem a my jsme na celou legendu jenom těžko vzpomínali (převyprávění lze nalézt v knize Karla Kýra na této stránce). Příchozí cesta je lemována besídkami a místy pro piknik, takže lze očekávat i světskou náplň celého poutnictví. Dále se jde do labyrintu skal, v odpoledním slunci krásně nasvícených, až skutečně k jeskyni, ve které sedm mužů ulehlo ke spánku. Na místě je pěkná akustika, což naše Maruška několikrát prakticky vyzkoušela. Zapadající slunce proti nám na cestě zpátky ukázalo velkou vodní plochu společné sovětsko (dnes ázerbájdžánsko)-íránské vodní nádrže na řece Araks.

Po příjezdu do centra Nachičevanu ještě zbyl čas i na krátkou prohlídku města, kterou jsme zahájili v parku Hejdara Alijeva s jeho nezbytnou bustou. Nedaleko se tyčil na místní poměry monumentální Palác kultury pojmenovaný, jak jinak, podle hlavního vůce ázerbájdžánského národa. Nejstarší část města je potom tvořena jedním ze dvou nejzajímavějších památníků celého města Nachičevan. Mauzoleum Momine Chátún, postavené v letech 1186-1187 místním ázerbájdžánským panovníkem (atabegem) seldžuckého původu z rodu Ildegizidů Muhammadem Džahánem Pahlawánem. Ten však Nachievan jako své hlavní sídlo opustil na úkor dnes íránského Hamadánu a zbyl po něm pouze tento památník lásky k jeho manželce Momine Chátún. Stavba, rekonstruovaná v roce 2007 je pravou ukázkou vrcholné islámské architektury bez větší zdobnosti, kromě opakujících se ornamentů, kaligrafické výzdoby a skvělé symetrie. Hned vedle je palác nachičevanských chánů, kteří vládli v této oblasti po pádu perského šáha Nádira (1747) až do příchodu ruských vojsk a začlenění Nachičevanu do ruské správy (1828) po podpisu Turkmanšaské mírové dohody. Chánové si sice zachovali svou pozici uvnitř chanátu, ovšem již pouze jako úředníci a poddaní cara, jehož armádě v rusko-perské válce pomohl. Palác se bohužel v naší době rekostruoval, dnes je již opět v novém hávu předstaen veřejnosti. Ostatně potomci posledního chána dodnes žijí na růzých místech světa – v USA, ve Francii, Libanonu a na jiných místech. Schylovalo se k večeru, slunce již definitivně zapadalo a nastal čas restaurace Genčlik, kterou jsme si tak oblíbili (jakkkoliv by jídlo mohlo být mnohem lepší). 

Betabad - za sněhem k arménským hranicím

Dalšího dne jsme naplánovali výlet za sněhem, do hor až k arménským hranicím pod sedlo Bičanak k jezeru Betabad. Kromě dosažení nejbližšího bodu směrem k Arménii nás lákala i sněhová pokrývka a také plovouci ostrůvky rašeliny. Našli jsme všechno. Místo, které je v létě oblíbeným piknikovým místem pro lidi z Nachičevanu, tentokráte zelo prázdnotou. Jenom ázerbájdžánská budka, poslední výspa před uzavřenými hranicemi s Arménií, čněla ze sněhu jaksi nepatřičně. Dál už to nešlo, silnice nebyla prohrnuta a sněhové pluhy, řetězy nebo terénní auto v plánu nebylo. A tak jsme si skutečně mohli prohlédnout jenom plovoucí ostrůvky rašeliny v několika jezírcích podél cesty, vyřádit se ve sněhu a jet zpátky. Ale věřím, že v době letního horka v Nachičevanu zde musí místní svěží a příjemně chladný vzduch působit blahodárně. Sjeli jsme serpentinami zpět k nádrži Hejdara Alijeva. Zde nás zaujal propagandistický plakát s nápisem „Lásku k vlasti a daně státu“. Na chvíli jsme zastavili i nad nádrží a pokochali se z malé vyhlídky nad léčivým pramenem.

Qarabaghlar a zbytky starého obchodního centra

Trochu se zatáhlo počasí, a tak byl čas zase na něco málo historických památek. Odpolední výpad na sever enklávy vedl do vesničky Qarabaghlar. V dnešní malé vesničce se pouze těžo představuje, že zde před nějakými 400 lety žilo několik desítek tisíc lidí, byly zde četné karavanseraje a mešity . Dnes z celé slávy zbylo především mauzoleum Džejhán Guti Chátún, manželky mongolského chána Hüleguho, z poloviny 13. století, které však svou výzdobou neztratilo nic na své eleganci. Ještě krátká zastávka na nákup lavaše a můžeme s odpoledním soumrakem vyrazit zpět do nedalekého Nachičevanu (ostatně v enklávě není do jejího centra odnikud daleko). Cestou zpět se nám otevře pohled na vyvýšeninu města Nachičevan a jeho panorama se otevřelo v celé své kráse. Dominantou je zde mauzoleum Mumine Chátún a velký sovětský dům kultury, na druhé straně potom mrakodrap nejluxusnějšího hotelu ve městě.

Podvečerní procházku po Nachičevanu tentokrát zakončíme u dalších dvou významných památek Nachičevanu. První z nich je nejstarší stavba ve městě – hrobka Jusufa ibn Kusejra z poloviny 12. století. Nenápadná stavba s tehdy typickou kónickou střechou je pokryta témař celá opakujícími se ornamenty a nápisy v kúfickém písmu. Hrobka se doslova utápí mezi domy a jinou zástavbou, z níž nás zaujala především škola 75 let Hejdara Alijeva a také nový památník padlým po masakru 20. ledna 1990 v Baku s nápisem, že mušedníci nikdy nebudou zapomenuti. Přestože se okolí rekonstruuje, i dnes jsou na nápisu čerstvé květiny. Změtí uliček a za bedlivého dohledu místních lidí se proplétáme zpět k autům a míříme na západ slunce k nejnovější stavbě, která je zároveň vzpomínkou na jednoho z nejstarších obyvatel Nachičevanu (jakkoli to tvrdí Ázerbájdžánci). Na jihovýchodě města se od roku 2008 tyčí stavba stylově napodobující nejstarší hrobku. Jedná se o údajnou hrobku Noa, který se po přistání Archy usadil v úrodné rovině pod Araratem. Na hrobku jsme se byli už podívat, ale slunce zapadající nad hrobkou, výhledy na horu Ilan Dagi i vzdálený Ararat, hory na východě Nachičevanské enklávy či baráž (přehradní nádrž) vytvořily skvělou kulisu. Pravost údajné hrobky byla ověřena již před 100 lety, z této dob se zachovalo několik zpráv o průzkumu hrobky. Netvrdím, že jsem zrovna nějakým fandou přestavby starých hrobek do nového idealizovaného obrázku, ale nedá se nic dělat. Dnes se ze staré hrobky zachovalo poměrně málo a i to je překryto vrtvou betonu a nových cihel. Naši památkáři by patrně dostali šok, pro ně by se vytratil duch místa, ještě zrovna na takové lokalitě, významné (teoreticky) pro tři světová monoteistická náboženství. Očekával bych tady proto větší návaly než jenom stopy po gruzínských, ázerbájdžánských či íránských turistech. České koruny bohužel nemáme, abych sbírku místních donací v různých měnách geograficky obohatili. Nevynecháváme ani starou urartskou pevnost, která se do té rádoby moderny ani moc nehodí.

Dlouhý a plný den zakončujeme opět v Genčliku noční okružní jízdou po městě Nachičevan s památníkem Hejdara Alijeva, který si z bezpečnostních důvodů necháváme až na závěr pobytu, a u láhve dobrého gruzínského vína.

Ordubád - mezi pohostinností a podezřívavostí

Ránní vstávání je poněkud dřívější, vyrážíme do nejvdálenějšího koutu Nachičevanu – města Ordubád. Je sobota, tedy čas subbotniků, jejichž tradice nebyla v Ázerbájdžánu dosud přerušena. Na polích i na dalších místech se tak objevují skupinky lidí evidentně se snažících cosi dělat. Před námi se vynořuje horská scenérie pohraničních hor mezi Íránem, Nachičevanem a Arménií v čele s mohutným vulkánem Čečme Dagi, které shlíží již z íránské strany hranice. Projedeme okolo města Džolfa, kam se vypravíme zítra vlakem a zdálky můžeme nafotit most přátelství mezi Íránem a Nachičevanem, stejně jako vlakové soupravy, které uvízly na kdysi frekventovaném sovětském hraničním přechodu.

Krátká je odbočka na skvěle dochovaný karavanní most z doby největšího perského safíjovského šáha Abbáse I. Velikého (počátek 17. století). Dnes se u mostu v improvizovaném stánku prodává zaručeně čerstvé maso a most samotný zdobí žlutou novotou zářící trubky rozvodů zemního plynu – výsledek smlouvy mezi Íránem a Ázerbájdžánem o SWAP dodávkách plynu do Nachičevanu.

Po více jak hodině jízdy jsme tak zaparkovali v centru východní části Nechičevanu – města Ordubád. Jedná se o historické a donedávna i poměrně průmyslové město. Pravda, na nádvoří medresy z 18. století se dnes válejí opuštěné láhve a celý areál je dnes součastí staré továrny na zpracování kokonů bource morušového. Celé okolí Ordubádu totiž proslavila výroba hedvábí, a to ještě ze sovětských dob. Výrobní linka se však dnes přesunula jinam a my se můžeme nerušeně procházet po areálu, které na některých místech připomíná spíše opuštěné Ocelové město Julese Verna. Několik místních lidí se s námi dává do řeči, tentokrát spíše v přátelském duchu – Maruška dostala bonbóny a lidé zavzpomínali na Sojuz. Přívětivost se však ztratila poté, co jsme se podívali a hlavně vyfotili budovu místní transformátorové stanice vybudované evidentně k úplně jinému účelu. Přes dvě věžičky minaretů vypadala celá budova jako kostel. To jsme však zjistit nestačili, protože se na nás vyřítila žena středních let a vypálila na nás řadu otázek zajímajíc se evidentně o původu naší návštěvy. Přestali jsme se s ní bavit, protože jsme nevěděli co je zač a ona nám to ani nechtěla prozradit. Ale možná jenom hrozila. Nutno dodat, že přestože jsme v místních lidech cítili napětí vůči nám, které bychom možná časem zlomili do typické ázerbájdžánské pohostinnosti, jednalo se o jediný otevřený konflikt. Spíše naše přítomnost (ještě s tehdy se čtyřletou dcerou) vyvolávala spíše údivné pohledy a pečlivé sledování (řekli bychom, že jsme byli pod dohledem, ale určitě to nebylo nijak systematické).

Nakonec jsme ustoupili do místních lázní, ze kterých byla vybudována na místní poměry luxusní čajovna. Nedaleko stála nejlépe zachovaná mešita Saatabad s typickými barevnými okny (šabaka, tj. síť). Pro Marušku byla zajímavá i místní buzchána, tedy doslova dům na led, ve kterém se tato v minulosti požadovaná surovina přechovávala v patřičných podmínkách. Její šikmá střecha ovšem lákala ke sbíhání, což se obešlo i bez udivených pohledů místních lidí.

Cesta zpět nám ukázala nádherně osvětlené skalní útvary – s vápencovou i železitou příměsí. V téměř mystickém světle se ukázala i soutěska řek Araks, kterou jsme hodlali druhý den projet vlakem. Večerní slunce ozářilo ještě i památník spisovatele Husajna Džávida. Po procházce Nachičvanem s jeho typickými přístavbami na sovětských domech jsme museli Marušku nechat alespoň na chvilku vyřádit na místním hřišti a zajít na večeři do Genčliku.

Muzeum Hejdara Alijeva

Předposlední den jsme se měli dopustit několika možných přehmatů, které by mohly uvést naší dosud nikým neobtěžovanou výpravu do centra pozornosti místních orgánů. Hned ráno jsme se vypravili do bývalého Leninova muzea, dnes přetvořeného do muzea druhého ázerbájdžánského prezidenta Hejdara Alijeva. Nachičevan bylo jeho rodiště a na několika místech jsme se setkali se stopami jeho mládí i vrcholné kariéry (mj. zde existuje i rekonstruovaná budova pedagogického učiliště, do kterého ve 30. letech Hejdar Alijev chodil). Není proto divu, že právě tady je vedle Baku největší muzeum nesporného ázerbájdžánského vůdce. Muzeum vystavuje řadu artefaktů ze života Alijeva a jeho rodiny, z doby, kdy byl nejvyšším představitelem Nachičevanu (a odrazil možný útok Arménů z druhé strany hranice, pokud se tedy tito chystali enklávu obsadit).Vrcholem bylo několik koberců znázorňujících vůdce s jeho rodinou, v důstojnické uniformě a také obraz „Nekončící slunce“ ukazující skoro až božský původ prezidenta. K dispozici je případným zájemcům i knihovna a studovna s všemi díly Alijeva a také disertačními a jinými pracemi na jeho počest. Z muzea jsme vypadli asi po hodině, kompletně poučeni o významu tohoto člověka pro Ázerbájdžán. Myslím, že pracovnice muzea si hluboce oddechly, že to s námi diplomaticky zvládli.

Po hraniční čáře mezi Ruskem a Persií

A tak jsme si mohli dopřát ještě chvilku dětského hřiště, oběd v podobě doner kebabu a ještě jednu procházku po různých částech Nachičevanu. Před druhou hodinou jsme už byli na nádraží a nakupovali lístky na pravidelný vlak do Džolfy. Oproti našim očekáváním se nás však nikdo na nic neptal, ačkoliv naše vizáže byly cizinecky nápadné jako mravenci v umyvadle. Proti naší přítomnosti nic nenamítal ani průvodčí, takže jsme se pohodlně usadili ve starém sovětském vagónu tak, abychom měli výhled na řeku Araks a na íránskou stranu hranice. Na té už jsme byli a právě tehdy jsme viděli vlaky mezi oběma městy, jenom zpoza řeky. Už tehdy jsem přemýšlel, která strana řeky si po Turkmančajské mírové smlouvě z roku 1828 pomohla více. Na obou v dalších skoro 200 letech došlo ke značným turbulencím, konfliktům, změnám režimů apod. Ani dnes to nedokáži říci. Řeka Araks tak okolo vlaku proplouvala jako němý svědek, který hodně ví, ale nepoví. Na druhé straně se nakrátko mihla silnice vedoucí ke klášteru sv. Štěpána nedaleko íránské Džolfy. Vzpomněl jsem si na íránského taxikáře, který mě sem vezl, i na mé tajné hodování v uzavřeném kupé vlaku Tabríz – Džolfa o ramadánu. A také na policisty z nádraží v íránské Džolfě, kteří mě hned po příjezdu zadrželi, aby mi nakonec přátelsky našli taxikáře na cestu po Džolfě. Klášter stojí, což se však nedá říci o arménském hřbitově na druhé straně řeky s tisíci náhrobními kameny (chačkary), který byl v roce 2005 zlikvidován. Zbytky hřbitova se kolem nás v jednu chvíli mihly, nevšiml jsem si ani jednoho stojícího náhrobku. Na tomto místě stávalo velké město Džuga (tedy Džulfa), které bylo zlikvidováno již jednou – v roce 1604 šáhem Abásem Velikým v době persko-osmanských válek. Dnes se z jeho památek dochoval zničený karavanseraj na břehu řeky Araks a mauzoleum Gulistan, obojí však s těžkým dosahem pro turisty (pohraniční kontroly).

Zážitek však brzy skončil a byl čas výstupu. Stanice Džulfa zažila mnohem přívětivější časy než jsou pouze dva páry vlaků denně. Na konci sovětského období zde vládl čilý dopravní ruch v nákladní dopravě a jednou týdně tudy projížděl i rychlík Moskva – Teherán. Veškerá doprava mezi Arménií a Ázerbájdžánem byla zastavena v letech 1991-1992, tj. v době rozpadu Sovětského svazu. Dnes spojují Nachičevan a Baku řídké nákladní vlaky trasované po poněkud zdlouhavé trase Nachičevan – Tabríz – Teherán – Mašhad – Serachs – Tedžen (Turkmenistán) – Ašgabat – Türkmenbašy (překlad na trajekty) – Baku, což znamená cca 3000 km dlouhou zajížďku ( Podrobnější text o železnici v Nachičevanu, publikováno se souhlase autora). Nám nezbývalo, než se s touto částí historie rozloučit, vlak pokračoval po přepřahu z elektrické na dieselovou trakci dále do Ordubádu a my se taxíkem přemístili zpět do naší základny ve městě Nachičevan.

Odlet

Poslední den v Nachičevanu byl ve znamení dopoledního loučení s našimi kamarády. Velikonoční pondělí bylo zároveň naším posledním volným dnem před nástupem do práce – oni v Ankaře a my ve Tbilisi. Ráno jsme ještě zajeli na Hatira yeri, památníků obětem válek s Arménií v letech 1918-1920 a karabašského konfliktu v letech 1988-1994 a také událostí 20. ledna 1990 a události v Chodžejli v 90. letech. Všechny události jsou dnes považovány za největší tragédie ázerbájdžánského národa ve 20. století. Zde se naše cesty rozešly, zamávali jsme kamarádům a popřáli jim šťastnou cestu směrem k Araratu, který se tentokrát v čistém vzduchu tyčil na obzoru v celé své kráse. Nám zbývalo už pouze dětské hřiště, které si Maruška oblíbila, döner kebab a přesun na letiště, odkud nám odpoledne letěla linka zpět do Gandže. Let byl tentokrát skvělý, čistý vzduch i slunečné počasí umožnily přehlédnout ještě jednou Ilan Dagi, Ararat, nejvyšší horu Arménie Aragac a také jezero Sevan. Poslední dva již však zvěčnit nešlo, protože letuška mi důrazně připomněla, v jak moc citlivé zóně se nacházím. Už jenom fakt, že letadlo letělo přes arménské území (v rámci dohod Společenství nezávislých států o využití vzdušného prostoru), a tudíž ázerbájdžánská strana musí patrně platit arménské za využívání služeb jejich pozemních stanic), je malým zázrakem, pokud si vzpomeneme, že arménské/karabašské a ázerbájdžánské jednotky na sebe hledí přes mířidla pušek. Než přistáli jsme šťastně a po menších problémech způsobených zapomenutým světýlkem v kabině, které dokonale vybilo baterku u auta, jsme se mohli vydat k našemu tehdejšímu domovu ve Tbilisi.

Praktické informace z Nachičevanu

Komentovaná fotogalerie

Kontakt

Slavomír Horák +420 602 495 454
slavomir.horak [at] post.cz