Věrchoturje. Do srdce Stříbrného prstenu Ruska

24.02.2020 07:36

Tradiční stařičká „električka“ odjíždí z Jekatěrinburgu v nekřesťanskou hodinu o půl čtvrté ráno. Je ještě poměrně chladno, ale i tak brzo usínáme v poloprázdném vagónu na dřevěných lavicích.  Před námi je skoro 8 hodin ve vlaku tam a skoro 8 hodin zpátky. Cílem je nádraží Privokzaľnyj, odkud je to několik kilometrů k jednomu z nejstarších měst za Uralem – Věrchoturje. Jeho přezdívka „Uralský Jeruzalém“ napovídá, že se také jedná o nejvýznamnější poutní místo na Uralu.

Na uralský sever

 Když se probouzí dlouhý den uralského léta, probouzíme se a obloha začíná připomínat Lovosice nebo jiná severočeská města koncem 80. let. Různobarevné kouře z továren napovídají, že přijíždíme do průmyslového centra a jednoho z nejméně zdravých měst Uralu – Nižného Tagilu. Město, které je utkané z klasicky sovětské sítě pravoúhlých ulic a poseté paneláky, je však důležitým centrem chemického a hlavně zbrojního průmyslu. V našem jekatěrinburžském hotelu také visí na recepci indická vlajka a indičtí zbrojaři jsou také každé ráno vidět na snídani a odjíždějí odtud na jednání a právě probíhající veletrh.

Nám plně postačí prostá električka a Nižnij Tagil pro nás znamená přestup na další podobný vlak. Ten se rychle plní nedělními výletníky z města. Mnozí z nich mají v rukách košíky na houby či tašky na výdobytky vlastních zahrádek. Většina národa postupně vystoupí na skoro zapomenutých zastávkách skrytých v lese, nebo na lesních mýtinách. Pro tyto „dačniki“ znamená chata často slušné přilepšení ke stále ještě ne zcela vysokým platům v porovnání s ruskými cenami.

Postupně se ve vlaku opět ocitáme skoro sami a můžeme obdivovat další a další vesničky ztracené v lesích okolo trati. Okolo nás defilují dřevěné domy, které jako kdyby vypadly z Mrazíka nebo jiné ruské pohádky.

Nicméně život se tu s nikým nemazlí – zima dlouhá, léto krátké a plné komárů, práce skoro žádná, mnoho lidí dojíždí do Tagilu nebo Jekatěrinburgu. Z vedlejšího sedadla slyšíme debatu několika místních žen, které diskutují, jak dostat děti na školu v jednom z měst, kolik budou stát přijímačky, kolik stojí život v takovém městě. Přemýšlím o tom, jak tady musejí znít velká slova z Moskvy o tom, že Rusko bude mít za několik let dvojnásobné HDP.

Na chvíli odbočujeme z hlavní železniční trasy a po úvraťové trati dojíždíme do města Nižnjaja Tura. Vlak zde bude hodinu stát a my máme čas na krátkou prohlídku. Ve městě je několik alespoň částečně pracujících podniků a nedaleko je také menší přehrada. Nicméně celkový dojem je spíše ospalý, je neděle dopoledne, a tak je na ulicích poloprázdno.

To už však je jednom hodinka a půl do našeho cíle. Je tedy čas podívat se na historii a okolnosti vzniku tohoto podivuhodného místa.

 

Historické zvraty Věrchoturje

Od konce 15. století začala ruská vojska objevovat západní Sibiř. Ještě před nimi se zde objevili první obchodníci s kožešinami. Významný kupecký rod Stroganovových zde hledal rudy. Na cestě k bohatství Sibiře však stály místní kmeny, které se přílivu carových vyslanců bránily. Takto skončil první pokus o dobytí Sibiře pod vedením donského atamana Jermaka Timofejeviče. Až roku 1598 byl poražen poslední sibiřský chán Kučjuma a založena první města. Byla otevřena tzv. Babinovská cesta z Rusi na Sibiř a založena první města. Vedle dnes mnohem známějšího Tobolsku tak byl roku 1598 na řece Tura vybudován opevněný bod právě ve Věrchoturje. O něco později se přidala i celnice. Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu,že by se pevnůstka na klíčové cestě do západní Sibiře měla objevit na mapě poutních míst Ruska.

V 17. století se ve vesnici Merkušino nedaleko Věrchoturje objevil jakýsi Simeon, který se živil kloboučnictvím. Žil skromně, často pracoval za střechu nad hlavou a jídlo a zemřel jako zcela neznámý člověk. Pozdvižení nastalo koncem 17. století, kdy jeho hrob zázračně vystoupil ze země a při jeho otevření bylo jeho tělo po padesáti letech nalezeno zcela netknuté. Z hrobu navíc vytryskl léčivý pramen. Na řece Tuře se objevily zástupy poutníků. Ostatky byly proto přeneseny do „větší civilizace“ – tedy do tehdejšího města Věrchoturje. Zde již od roku 1604 fungoval mužský Spaso-Preobraženskij klášter. Nedaleko tohoto komplexu byl roku 1703 vysvěcen Trojický chrám, dnes jedna z nejkrásnějších ukázek ruského baroka. Ne nadarmo tuto stavbu vyhlásilo UNESCO ještě v 50. letech minulého století jako jednu z památek světového významu. V této době zde také byly pochovány ostatky již tehdy svatého Simeona Věrchoturského. Bylo také sebráno množství svědectví o životě tohoto člověka a na jejich základě mniši sepsali Životopis svatého Simeona Věrchoturského, Tvořitele zázraků.

V souvislosti s otevřením alternativních tras přístupu na Sibiř v průběhu 18. století však význam Věrchoturje výrazně poklesl. Zázračná hrobka a léčivý pramen svatého Simeona Věrchoturského zůstaly poněkud zapomenutým poutním místem mimo hlavní centra rozvoje ruské říše.

Až na počátku 20. století se opět objevil ve Věrchoturje výraznější stavební ruch. Do areálu byl přistavěn nový Krestovozdviženskij chrám a jeho vysvěcení bylo spojeno s oslavami třísetletého výročí vlády Romanovců v Rusku. Tento počin však jakousi labutí písní carského režimu, stejně jako celého komplexu. Po nastolení sovětské vlády v Rusku potkal klášter osud mnoha jiných podobných staveb. Mniši byli vyhnáni, ostatky svatého Simeona byly převezeny do Tagilského muzea, aby sloužily protináboženské propagandě. V klášteře byl zřízen nejprve trestní tábor a později domov dětí a vzdělávací centrum.

Na přelomu 80. a 90. let historie Věrchoturje opět kopíroval osud řady podobných klášterních komplexů. Nejprve byl klášter – v dosti zuboženém stavu – navrácen církvi a vzhledem ke svému náboženskému významu bylo v 90. letech přikročeno k rekonstrukci a v některých případech i novému vybudování chrámu. V roce 1992 sem byly opět převezeny ostatky sv. Simeona, avšak teprve v roce 2001 byly umístěny na čestné místo znovu postaveného Krestovozdviženského chrámu.

 

Současnost ospalého městečka

Krátce před polednem nás vítá malebné nádražíčko v Privokzaľnom. Autobus do Verchoturje odjíždí každou chvíli a za ulicemi nízkých dřevěných domků se před námi najednou vynoří nově opravené a zlatem pokryté kopule chrámů. Všechno je až příliš nové, nestačilo se ještě pokrýt určitou starobylou patinou. Chrám je navíc netypicky světlý, a tak mu chybí temná a mystická atmosféra pravoslavných chrámů. Dnes není ani poutnický den, takže místo vypadá poměrně klidně. Jenom několik mnichů, malých skupinek ruských turistů a pár „babušek“, které se líbají každou ikonu v chrámu, oživují celé prostranství. Určitá prázdnota prostranství a jednoduchost připomíná na první pohled luteránský kostel, avšak bohatě zdobené nepočetné oltáře a ikony svědčí o moderním umění pravoslavné církve.

Na místě, kde je pochovaný sv. Simeon Věrchoturský, se dnes pne zlatý baldachýn (na obrázku z roku 1910 je mnohem zdobnější a ve stříbře).

Naproti přes potok jsou vidět nedávno opravené kopule Trojického chrámu. Ruské baroko skutečně patří ve zbytku Evropy k méně doceněným architektonickým epochám. Jeho památky totiž nepatří na seznam hlavních turistických atrakcí Ruska na rozdíl od starobylých chrámů a paláců z 19. století. Zdobnost v detailu je s naším barokem spojuje, zatímco přímé tvary či osmiboké tvary kaplí nejsou v našich krajích v tomto období zcela typické.

Po krátkém obědě v místní malém baru je čas vydat se pomalu na dlouhou cestu zpět do Jekatěrinburgu, který nás přivítal po osmihodinové cestě vlakem a autobusem svým relativním nočním klidem. Dlouhé zajížďky však v žádném případě není třeba litovat. Přes veškerou novotu chrámů městečko i kláštery Věrchoturje mají svůj nádherný genius loci a jeho poloha má výrazný duchovní rozměr. Je ovšem smutnou realitou dnešního Ruska, že nejvíce si to zřejmě vychutná návštěvník, který má na rozdíl od tamních obyvatel čas zamyslet se na věcmi nadpozemskými.

 

Vidění sv. Simona

Po 50 letech po smrti Simona Verchoturského začal vystupovat ze země hrob s jeho nedotčenými ostatky. Brzy poté začal z těchto zázračně zachovaných ostatků pramen, což definitivně přesvědčilo obyvatele Merkušina ve svatosti člověka, který zde je pohřbený.

V prosinci 1695 byl Tobolský a Sibiřský metropolita Ignatij zpraven o zázraku. Ale nikdo nemohl nazvat jeho jména. Metropolita Ignaťij navrhl úporné modlitby k Bohu, aby bylo nalezeno jméno tohoto podivuhodného zemřelého. V modlitbách metropolita pokračoval i na své cestě do Věrchoturje a Bůh jeho modlitbu uslyšl. Když odjel na 7 verst od Merkušina, metropolit usnul a uviděl následující sen: před ním stojí lidé a přetřásali jméno zemřelého. Najednou ze z davu ozve hlas: „Zve se Simon“. Tato slova probudila radostného metropolita. Poté ostatky Simona pomohly k vyléčení mnohých lidí a dalších zázraků.

(Podle publikace Věrchoturje. Svjatyni jekatěrinburskoj eparchii, Jekatěrinburg, 2005).

(Jekatěrinburg 26.4.2005)

Kontakt

Slavomír Horák +420 602 495 454
slavomir.horak [at] post.cz