Střípky z Ilisu a jeho sultánovi
Ilisujský sultanát
Vesnice Ilisu má skvělou polohu na soutoku řeky Kumruch-čay a Ag-čay. Dnes se jedná o významné horské letovisko, kam v létě přijíždějí zástupy turistů z celého Ázerbajdžánu i ze zahraničí.
Oblast Ilisu, stejně jako oblast Balakanu byla od 16. století průsečíkem boje za vliv mezi Osmanskou říši a Safíjovskou Persií. Místní předáci tak mohli lavírovat mezi oběma tehdejšími velmocemi a získávat od nich privilegia jako strážci hranic.
V údolí řeky Kumruch tak vznikl v 17. století poté, co bylo kachetinské království zničeno vojsky perského krále šáha Abbáse. V malém údolí, které bylo jinak obtížně přístupné byla vytvořena zvláštní státní entita – Ilisujský sultanát.
Byl připojen k Rusku v roce 1830, spolu s Džarskými Lezginy a městem Zaqatala. Sultán z Ilisu a jeho rodina sloužili u cara a sám Danijál Beg (1790-1871) získal nakonec hodnost generálmajora. Jeho dcera Kerimat byla poslána do Sankt Petěrburgu, aby získala ruskou výchovu (stala se zde ozdobou místních salónů). Od 30. let, kdy Rusko obsadilo území dnešního sevezápadního Ázerbajdžánu, byla autonomie lokálních vůdců systematicky omezována. Danijál Beg byl schopen udržet ruský vliv mimo své území. Rusko vedlo s Danijálem Begem opatrnou hru. Z hlediska ruských zájmů bylo jasné, že je lepší mít vlivného sultána pod kontrolou a zároveň by jakékoliv silnější omezování jeho moci mohlo vést k jeho přechodu k imámu Šámilovi, který tehdy ovládal značné části severního Kavkazu a Ilisujský sultanát s jeho územím bezprostředně sousedil přes horské průsmyky hlavního kavkazského pásma.
Danijál Beg si podle všeho velmi dobře uvědomoval své postavení a v situaci, kdy jej Rusko odmítlo uznat jako dědičného vládce a splnit jeho stupňující se požadavky, vyjednával od roku 1840 tajně s imámem Šámilem o připojení Ilisujského sultanátu k Kavkazskému emirátu.
V roce 1844 však Danijál Beg požadoval novou vyšší vojenskou hodnost a také potvrzení dědičnosti svého sultánského titulu. To však Rusko odmítlo a Danijál Beg v červnu 1844 slavnostně vyhlásil svůj přechod k imámu Šámilovi, vůdci Velkého kavkazského povstání. Náčelník Balakanského okresu generál Švarc poslal velké vojsko do Ilisu. Po tvrdých bojích byl Danijál Beg nucen odstoupit přes hory k imámu Šámilovi. Ten jej přijal a jmenoval jej svým pobočníkem (náibem). Obě významné osobnosti byli později spojeny i příbzenskými svazky, když Danijál Beg provdal svou dceru Kerimat za syna Šámila Ghazi Mohamada. Ta se musela přestěhovat z luxusu v Petěrburgu do horské vesnice na Kavkazu, kde s ní nebylo ze strany imáma Šámila a jeho syna dobře zacházeno. Nakonec zemřela zemřela v roce 1861 v Kaluze v rodině Šámila, který zde byl po své porážce internován.
Mezi lidem je nadále považován za spravedlivého a skromného sultána, který se spokojil s jedním malým domkem v Ilisu. Na druhou stranu však sultán Danijál získal výrazný podíl z odměny při dobývání místního kraje. V místní historické paměti je Danijál Beg především spojený s imámem Šámilem, nikoliv s ruskou nadvládou. Podle místního vyprávění existuje fotografie, kdy je Danijál Beg po pravé (čestné) ruce imáma Šámila, což svědčí o jeho významném postavení u tehdejšího vůdce imamátu. Ve stejné legendě se praví o pomoci Danijál Bega při útěku imáma Šámila z ruského obklíčení. Je faktem, že imám Šámil jmenoval Danijála Bega svým pobočníkem (náibem). V roce 1859 se však Danijál Beg se svými državami a svými vojsky vzdal do rukou knížete Bagratovského. Bylo to v době, kdy bylo postavení imáma Šaámila již bezvýchodné a Danijál Beg pochopil, že další boj s ruskými vojsky nemá smysl. Svým činem vydal ruským vojskům vesnici Irib, kde se chtěl Šámil ukrýt a donutil jej najít si poslední útočiště v pevnosti Gunib, která o několik týdnů později padla. Danijál Beg byl znovu jmenován generál-majorem, dostal solidní penzi, ačkoliv již ne svůj sultánský titul. Ilisu bylo v roce 1860 opět dobyto ruskými vojsky a připojeno k Džarsko-balakanskému okruhu (později Zaqatalskému) gruzínsko-imeretské gubernie.
Pověst o místu zvaném Kiz gečmez – Oghul gečmez
V horách nad Ilisu je místo, které je spojeno se smutnou historií nešťastné lásky. Chlapec z cachurské vesnice v Dagestánu se zamiloval do dívky z Ilisu. Otec však nechtěl svolit ke sňatku, a tak chlapec dívku po dohodě s ní unesl. Otec však rychle zorganizoval pronásledování a dostihli je nad horskou užlabinou. Chlapec jí stihl přeskočit, avšak dívku již chytili. Ona se ji vytrhla a skočila do užlabiny. Když to hoch uviděl, vrhl se ze skály do propasti za ní. Od této doby se místo nazývá „kiz gečmez – oghul gečmez“ (neprojde chlapec ani dívka).
Literatura:
Kazijev, Š. M. - Karpijev, I. V.: Povsedněvnaja žizň gorcev Severnogo Kavkaza v XIX. Věke.
Nazirli, Šamistan: Poslednij naib Šamilja. Kaspiy.az, 22.1.2014, 29.1.2014, 9.2.2014.
https://www.kaspiy.az/news.php?id=6891
https://www.kaspiy.az/news.php?id=7083#.WhO6Z1Vl-00
Latifova, Elvira: Ilisujskoje sultanstvo, Baku, 2010.