Cestopis ze Střední Asie 1999

09.02.2011 13:15

Pardubice - Almaty

Po dvou letech příprav a plánů konečně začátkem července nastupuji do lůžkového vlaku směr Moskva s cílem dojet ještě o několik tisíc kilometrů dále na východ. Střední Asie. Oblast, kterou jsem si alespoň ze čtení oblíbil natolik, že se stala tématem mé diplomové práce.

Ale vraťme se k cestě. Mým plánem je podívat se do dvou zemí - Kyrgyzstánu a Uzbekistánu, v jedné zemi na hory a v druhé zemi na starobylé památky.

Dvě noci a den ve vlaku utekly jako voda a příjezd do Moskvy. Jsem zde poprvé a sotva vím, jak se dostat metrem na Kazaňské nádraží. Než jsem tedy vypátral systém prodeje jízdenek a získal jízdenku na druhý den do Almaty, trvalo to půl dne. Mám jsem tedy den a půl na prohlídku města. Nakonec i pomáhají kamarádi z Čech, které jsem doma samozřejmě půl roku neviděl a potkal jsem je až na Rudém náměstí. Společně s jejich ruskou známou jdeme na demonstraci Žirinovského a procházíme se trochu po Moskvě.

Druhý den večer. Kazaňské nádraží připomíná obrovské shromaždiště lidí - postávají tu skupinky příbuzných, obrovské tašky a bedny se stěhují do vlaku s 18 vagóny. Mým vozem bude po 4 noci a 3 dny vůz číslo 14. V pořádku souhlasí a za chvíli již nechávám Moskvu za sebou a seznamuji se se svými spolucestujícími. Uzbecká rodinka, žijící v Moskvě jede do uzbeckého Andižanu k babičce. Nejvíce se ke mně hlásí děti, které se stanou následující dva dny společníky “ďjaďi Slavika”. Na zastávkách si však všímám i několika cizinců - holandsko - belgický pár a kdo jiný by mohl cestovat vlakem do Kazachstánu než Češi. Dokonce jsme zjistili, že alespoň na část cesty máme podobné plány, a tak nakonec jdeme v Almaty hledat společně ubytování. Z loňského roku mám od kolegyně dobrý tip na ubytování, a tak nemusíme trávit příliš mnoho času hledáním a po několika hodinách, strávených na přesunu po Almaty usedáme za stůl do pronajatého bytu.

Zbytek dne vyplňujeme krátkou procházkou po Almaty, kde sice není příliš mnoho památek, ale je plné zeleně a na jihu máme výhled na hory, kterými se od dalšího dne budeme prodírat. Nakupujeme také mapy a zásoby na cestu. Večerní hostinu korunuje přípitek pravým českým fernetem.

Zaalyjský Alatau

Ráno nám brzké vstávání příliš nepomůže, protože jezdíme po Almaty a nemůžeme se dostat na výjezd k našemu cíli - Boľšomu Almatinskomu ozeru. Nakonec ale stojíme v přeplněném autobuse LAZ, který s námi funivě šplhá do horského podhůří. Když i jemu dojde dech, začínáme pracovat my. Zatím to je dobré - silnice se krásně vine podhůřím a když dosáhneme jezera, začíná první pozdrav hor - liják. Naštěstí se počasí brzy umoudřilo a můžeme nastoupit tam, kde již žádné autobusy nejezdí. První tábor rozkládáme na břehu říčky Ozyorné, kterou je nám druhý den souzeno překonat.

Nazítří dává našim ještě ne stále přizpůsobeným tělům nástup do prvního sedla zabrat. V sedle vaříme chvilku čaj a potkáváme první turisty - dvojice z Almaty. Jinak tady “provoz” není - Rychlebské hory jsou proti tomu přeplněná rekreační oblast. Večer necházíme ideální místo na tábořiště u malé loučky, ještě, že jsme jej našli, protože propuká pravidelný liják. V noci se probouzím nějakým šramotem okolo stanu a slyším z vedlejšího stanu hlasy. Na můj zvědavý dotaz je mi odpovězeno : “Jsme zapadáni sněhem.”. Až nyní registrují, že se něco velmi polehoučku snáší na stan. Držíme půlhodinové služby na odklizení sněhu, ale naštěstí bílá peřina brzy přestává sypat. Přesto se ráno probouzíme s 10 cm nadílkou okolo stanu. Inu, Ťan-Šan nám chce poskytnout ty nejlepší turistické zážitky.

Další etapa je krátká. Již odpoledne po sestupu do širokého údolí Čong-Kemin docházíme do závěru doliny k jezeru Džasyl-Köl. Nakonec třetí den je vždy kritický, a tak je lehčí etapa vhodnější. Ráno také vyrážíme na další přechod sedla, které by mělo být spojeno s přechodem přes ledovec. Ranní slunce překryly mraky a začalo nejprve pršet a poté sněžit. Procházíme spodní částí ledovce až do amfiteátru, jehož “hlediště” tvoří hory, které však pro vrstvu mraků nevidíme. Občas se navíc ozve rachot, kterým práskají laviny. Když se nám ztrácí i cesta a zapadáme do sněhu stále více, je lepší přiznat porážku. Zvláště, když o několik kilometrů níže je další sedlo. Nechat se porazit horami není velká ostuda a “lepší drobné ústupky, než velké komplikace”, jak praví klasik.

Ještě další téměř dva dny si tedy můžeme vychutnávat koberce horských luk s hučící Čong-Kemin a okolní horskou scenérií. Potkáváme i skupinu lidí z Almaty, kteří se nás úspěšně pokusili dohonit, protože potřebují informace o dalším postupu. Jdou poté hodinu za námi, ale zatímco my na sklonku dne chystáme s příchodem večerního deště tábor, oni na déšť nehledí a chtějí být v sedle - říkají, že tam se staví silnice a v sedle se mohou ohřát. Bohužel je to pravda - sami jsme již o několik kilometrů níže potkali stavaře. Máme obavu, že jsme přišli akorát však, abychom si naposledy vychutnali panenskost tohoto kraje.

Následující den můžeme vychutnat práci těžké techniky při nástupu do sedla. Představa, že bychom se měli škrábat někde večer po kluzké suti, místy se sněhem jako naši noví známí z Almaty v nás vyvolává spíše pocit jistého hazardu. Ale od pohostinného kuchaře v sedle se příští den dovídáme, že sem dorazili v pořádku, i když trochu provlhlí, a ráno pokračovali dolů k jezeru. To hodláme udělat také, ale přece jen máme již jen půl dne a cesta to přece jen není krátká. Nakonec uléháme při “východu z hor” s výhledem na jezero. Ani se nám nechce stavět stany.

Čolpon-Ata, Biškek

Druhý den se konečně můžeme smočit v jezeře, které leží v příjemné výšce Sněžky a všude je obklopeno horami, kam oko dohlédne. K večeru přejíždíme do místního rekreačního střediska - Čolpon-Ata (tento libozvučný název znamená Otec Venuše). Nejprve se jdeme podívat na místní historickou památku. Pole, kde se na některých kamenech vyskytují petroglyfy z přelomu našeho letopočtu, které zde zanechal starobylý národ Saků. Chvíli se motáme mezi kameny, skutečně to zde nevypadá příliš turisticky - v Evropě by zde byla minimálně pokladna a prodejny se suvenýry, ale přestože je Čolpon-Ata jedno z nejdůležitějších rekreačních středisek v Kyrgyzstánu, nic takového se nekoná. Lidé mají momentálně jiné starosti než několik “čmáranin na kameni”. Ale alespoň máme klid, kromě několika dětí, které pozorují, co tam vlastně provádíme.

Usazujeme se na nádraží a rozhodujeme se, co dál. Honza s Dádou by chtěli někam pod širák, ale nakonec je přesvědčuji a za 50 somů (cca 45 Kč)se stěhujeme k jedné místní “ženščině” na zahradu, kde jsou již rozloženi naši kamarádi z Almaty. První trek končí v jedné místní restauraci šašlikem. Ještě krátká procházka k jezeru, vracíme se za tmy a do noci zní náš hovor s našimi kazašskými přáteli, kteří se vytasili s vodkou. My kontrujeme rumem a slivovicí, a tak jsme si krásy noci vzhledem k potížím s motorikou příliš nevychutnali.

Původně jsme chtěli vyrazit dále, ale protože ráno Češi i Kazaši dokonale ladíme s okolní zelení, není na přesun ani pomyšlení. Takže volíme další oddechový den u jezera a vyhlašujeme Mezinárodní den boje s alkoholismem. Alespoň můžeme v klidu vyprat a dát se vůbec trochu dohromady.

Večer máme krásný kulturní zážitek, protože nás paní Zulajka, majitelka nedalekého stánku s potravinami, zve na koncert dětského festivalu. Vystupují zde dětské folklórní soubory z celého světa - nám nejblíže byli Maďaři a Slovinci, ale především mě zaujali místní malí Kyrgyzové, kteří přednášeli zvláštním monotónním přednesem národní epos Manas. Povzbuzeni kulturním zážitkem se vracíme, moji kamarádi jdou spát a já ještě debatuji s paní Zulajkou, místní učitelkou, která si přes prázdniny vydělává ve stánku s potravinami.Uživit se - to je jen tak tak. Její syn je na vysoké škole v Turecku a všichni jsou dnes již hluboce věřící. Avšak paní Zulajka není žádný misionář, který by mě chtěl obracet na víru a je naopak velmi otevřená názorům Evropana, který sám nevěří. Můj vztah k náboženství chápe a nijak mi mou “víru” nerozmlouvá. Přesto je ráda, že se o islám někdo zajímám a mám k němu svůj osobitý pozitivní vztah.

Biškek

Brzy ráno nás všichni známí z Čolpon-Aty vyprovázejí na autobus do Biškeku. Alex a spol. odjíždějí do Almaty zítra a paní Zulajce je souzeno, aby i nadále vítala bohatší turisty ve stánku “Naproti 1. nástupišti”. Ale nese svůj osud statečně - nic jiného jí ostatně ani nezbývá.

My se naopak loučíme s Issyk-Kulem, a to v bývalé vojenské pevnosti v Balykči (dříve Rybačje, avšak to je pouze překlad kyrgyzského názvu do ruštiny). Zde si nejvíce všímám mladého kluka asi tak v mém věku, který v každém autobusu nabízí “semečki”. Nevím proč, ale vždy když jsem poté projížděl Balykči, všímal jsem si jej. Kdybych to chtěl vyjádřit vznosně, tak se pro mě stal jakýmsi symbolem Kyrgyzstánu. Ale to samozřejmě není pravda. Nelze dělat symboly celku pouze na základě jedné jeho části.

Mezi Issyk-Kulem a nížinou řeky Čuy je nutno překonat ještě jedny hory, které však již protíná silnice a železnice, která byla postavena právě pro účel přemisťování vojenské posádky. Brzy však hory končí a my vjíždíme do jedné ze dvou významných zemědělských oblastí země. Druhá je poté na jihu, v okolí města Oš v kyrgyzské části Fergánské kotliny.

Tyto podmínky, kdy existují fakticky dvě oddělené části země, spojené pouze jednou horskou silnicí, vytvářejí ideální podhoubí pro vznik regionalismu, který se projevuje především v boji o moc mezi severními (biškekskými) jižními (ošskými) klany.

Přijíždíme do Biškeku a sotva odeženeme taxikáře, už jsou tady milicionáři a odvádějí nás na stanici - prý se kontrolují všichni, protože je podezření, že cizinci pašují drogy (jakoby to místní lidé nedělali). Je samozřejmé, že se jedná trochu o provokaci, protože následuje důkladná prohlídka batohů, kde největší lásku milicionářů vzbuzují naše peníze. V tu chvíli nastává velká kontrola všech peněz, jestli nejsou falešné. Nakonec jsme milostivě propuštěni. Bylo jasné, že čekali na úplatek, čehož jsme samozřejmě byli daleci. Přesto se nám zřejmě nepodařilo všechno uhlídat a Honza si později stěžuje, že postrádá asi 30 dolarů. I to je však střední Asie a často se ani těm úředníkům nelze divit - platy jsou nízké a životní náklady, zvláště v Biškeku, vysoké. Navíc dezorientovaný cizinec je vždy snadnou obětí, asi jako cizinec pro naše pražské taxikáře.

To bychom tedy měli za sebou a ještě najít, jak se dostat do centra. Jediným našim informačním zdrojem byl “Sviňák” neboli průvodce Lonely Planet, který udával dva hotely, jejichž ceny nebyly pouze pro maharádže a radže. Jenomže autobusové nádraží je zcela mimo centrum a my jsme nevěděli ani kudy kam. Nakonec nastupujeme do jednoho autobusu a děj se vůle Boží. Bohužel vůle Boží chce abychom si prohlédli okraje Biškeku, a tak se rozhodujeme spolehnout se na vlastní nohy a vyrazit do centra, od něhož jsme se dostali asi na 5 km, po svých. Procházíme jakýmsi centrem s hlavním náměstím Ala-Too s vekou sochou Lenina. První tip nám nevyšel, protože hotel na stadiónu se přestavoval, a tak nás zachraňuje až 2 km vzdálené “muší” království v hotelovém komplexu Ilbirs. Jsme docela rádi, že můžeme za 40 somů na noc shodit bágly a trochu si oddechnout.

Přece jenom ale vyrážíme na krátkou obhlídku města. Biškek nemá mnoho památek a navíc v neděli působí poněkud ospale. Užíváme si naplno laciných zmrzlin, šašliků a dalších lahůdek, které nám v minulých dnech zůstaly poněkud nepřístupné.

Druhý den se nejprve musíme věnovat úředním záležitostem. Proto naše první cesta vede na OVIR k registraci. Chvíli na nás koukali, ale nakonec dostáváme razítko, že zde můžeme měsíc zůstat a po stránce registrace nám nikdo nebude dělat problémy. Potom se vydávám na uzbecké velvyslanectví, kde by mě měla čekat víza do Uzbekistánu, ale protože jsme ve střední Asii, tak mě samozřejmě nic nečeká. Pracovnu pana konzula jsem si nestačil ani pořádně prohlédnout a už jsem byl venku. “Zavolejte do vaší cestovní kancelář v Taškentu”. Dobrá rada, a tak se po telefonickém spojení s Taškentem dovídám, že mám víza v Almaty. Hodný pan konzul mi dává najevo své potěšení nad tím, že jsem našel své pozvání, ale pokud jej mám v Almaty, tak si jej musím vyzvednout v Almaty. Tudíž jsem opět nepochodil.

Alespoň se odškodňuji procházkou ke Kyrgyz Cartographical Agency a kupuji solidní mapy na treky. Navíc si opět mohu koupit něco málo z místních knih. Už se mi to začíná poněkud hromadit a protože jsem již něco táhl přes hory z Almaty, chci vyzkoušet, kolik stojí balík domů. Naštěstí jsou v tomto místní pošty levné a 2,5 kg mě do Česka vyjde na 150 korun.

Potkávám zde naši známou Japonku, se kterou jsme se střetli včera v hotelu a pomáhali jí zařídit ubytování. Byla chudák poprvé v podobné zemi a vlezla do levného hotelu. Trochu se zděsila již včera, ale nyní mě prosila, abych jí rusky napsal něco v tom smyslu, že má v pokoji hodně much a že by chtěla lepší pokoj. Marně ji ujišťuji, že jsme na tom stejně a navíc máme na rozdíl od ní na pokojí příjemné teplíčko od slunce. A to chtěla ještě projet Uzbekistán a Turkmenistán. Děvče, děvče, ty vůbec nemáš představu, do čeho jsi vlezla, říkám si v duchu.

Trekking v okolí jezera Song-Köl

Ráno se nám na autobusovém nádraží povedlo vyhnout se další velké kontrole. Do hodiny již sedíme v bývalé sanitce, která nyní slouží jako “maršrutka” na trase Biškek - Naryn - At Baši a řítíme se “uraganom”, jak se vyjádřil náš řidič, směrem do centrálního Kyrgyzstánu. Po šesti hodinách se dostáváme opět do hor a jsme vyhozeni na odbočce, kde je lakonicky napsáno Tölök 6, Song Köl - náš cíl - 55. Čekají nás tak dva dny spojovací etapy. Chvilka oddechu a vykračujeme po silnici k poslední větší vesnici Tölök. Tam se stáváme obětí velké pozornosti až na samém jejím konci, kdy se kolem nás sběhne chumel dětí a nějaký stařík nás s Honzou tahá za ruku s horlivostí, která je příliš láskyplná i na místní poměry. Ale brzy je to všechny omrzelo a nikdo ani moc rusky neuměl.

Náš první tábor rozbíjíme s posledním dřevem na oheň a za zvědavé asistence malého hošíka z nedaleké usedlosti. Dostal od nás trochu vloček se sušeným ovocem a čaj - nevíme, jestli mu to chutnalo, ale vyjádřil se, že to je “džachši” (dobré). Zato jsme mohli holdovat čerstvě nadojenému mléku, které nám s otcem přinesli.

Druhý den se poprvé dostáváme plně “do rukou” místních pohostinných pastevců. Zatím jsme v údolí, kde přes léto zůstávají pouze někteří členové rodiny, aby obhospodařovali políčka s pšenicí. Ostatní jsou na šťavnatých letních pastvinách Söng Kölu podobně jako jejich předkové po několik stovek let před nimi. Dole zůstávají převážně starší z rodu a ženy - většina mužů je nahoře. Ale dnes je pochopitelně díky automobilům, byť starým Moskvičům a Žigulíkům, mobilita mnohem lepší a je-li potřeba, lze vyjet ráno nahoru a odpoledne se vrátit. Hned v prvním “saraji” jsme pohoštěni chlebem s máslem a čajem, který se také připravuje s mlékem a špetkou soli, což je velmi osvěžující. Ostatně jedno místní přísloví říká “čaj ič - čong kyz” (Pij čaj a budeš velká dívka).

Domky jsou poměrně prosté - předsíň, společenská místnost a kuchyň, což odpovídá v islámských zemích salamliku (veřejnému prostoru pro hosty) a dále soukromé prostory, kam by cizincovo oko nemělo nahlédnout - haramlik. Jenomže zde jsme v Kyrgyzstánu, a tak zde některá omezení neplatí.

Loučíme se s pohostinnými lidmi a předjíždí nás auto, jehož majitel zastavuje, aby nám nabídl odvoz. Když slyší, že jsme z Čech, tak na to k našemu překvapení odpoví : “Já jsem sloužil v Šumperku, krásná země - dobrý pivo, hezký holky.” Samozřejmě je to rusky, ale na Československo má zřejmě dobré vzpomínky, jako mnoho dalších, které jsme potkali. Škoda jen, že lidé u nás toto stále nedovedou docenit a stále se dívají skrz prsty na všechno, co pochází z bývalého Sovětského svazu. V duchu si říkám, kolik lidí tady má pozitivní vztah k Československu a kolik lidí o nás ví. Kdybych doma řekl, že jsem měl na návštěvě Kyrgyza, tak by asi mnoho lidí jednak nevědělo, kdo mi přijel a jednak by se zřejmě na mě dívalo trochu podivně. Bohužel, v tomto se skutečně přibližujeme k Západu a nelze říci, že je to úplně pozitivní faktor.

Ale zpět k naší cestě. Tento mladík nás nakonec vzal přes průsmyk k jezeru a ušetřil nám tím nejméně den pochodu. Před námi se objevuje jedna z nejkrásnějších scenérií v Kyrgyzstánu - jezero ve výšce 3000 m, které je obklopené ještě téměř o 1000 metrů vyššími horami a okolo jezera pastviny. Když se podívám od jezera, jako bych viděl mongolské stepi. Když občas přejede pastevec na koni s typickým ak-kalpakem, je to jako idyla vystřižená z prospektů cestovní kanceláře.

Nejsou zde však pouze pastevci, ale vzhledem k bohatství ryb v jezeře je na naší straně početná skupina rybářů. Od jedněch kupujeme trochu ryb - po cestě jsme sbírali každý kousek dřeva a snad bychom mohli s pomoc kizjaků (uschlých lejn, které se běžně využívají k udržování ohně). Večer se nám však příliš nedaří - dřeva bylo dost málo a kizjaky se nám nestihly dostatečně roztopit, a tak jsme měli pouze částečně opečené ryby. Ještě, že nás nikdo neviděl.

Další den definitivně propuká období, které můžeme směle nazvat “kumysovým”. Náš pochod se mění v putování od jurty k jurtě. Většinou přicházíme k nějaké skupině jurt a od jurty se k nám blíží posel s otázkou : “Kumys piť?” Ani se příliš nebráníme. Je to vždy zajímavý odpočinek ať již se bavíme s lidmi, kteří zde jsou z Biškeku na “dovolené” a pomáhali rodině v nejdůležitějším období roku, nebo s místními pastevci, kteří někdy uměli sotva rusky. Naše znalosti kyrgyzštiny však jsou zatím chabé, ale s několika tureckými slovíčky mi nakonec alespoň trochu rozuměli. Postupně se tak můžeme dovědět o jejich poměrech, výrobě kumysu a životě na kyrgyzském venkově, který se v základních rysech nezměnil přes veškerou modernizaci - rok co rok jsou vyváděna v létě stáda na pastviny, které jsou již tradičně rozděleny mezi příslušníky jednotlivých rodů. Večer zastavujeme u “babušek”, které nás vehementně přesvědčují, abychom zůstali na noc. Naštěstí je zde jako tlumočník jedna studentka z Biškeku a další člen rodiny, který dnes akorát přijel. Ten se stává naším hlavním průvodcem a tlumočníkem. Celodenní kumysová dieta přinesla své výsledky, protože ještě večer mě přepadají značné střevní problémy. Džuma říká, že to je normální reakce organismu, který se musí pročistit. Očista je to tedy skutečně dokonalá.

Ráno dostáváme lekci z východního klidu. My bychom chtěli se s nimi vyfotit (což je i jejich přáním), rozloučit se, poděkovat za pohostinnost, vyměnit si adresy a jít. Co by však v Evropě trvalo chvilku, má tady svůj poklidný řád. Je nutné vypít “něco málo” kumysu, v klidu se nasnídat, což se tady děje relativně pozdě, dokonale se napojit čajem, shromáždit celou rodinu. Nakonec jsou “uspěchaní Evropané” ve vší milosti propuštěni. Dnešní etapa je tak trochu spojovací - zítra bychom měli nastupovat do hor. Protože jdeme již méně osídlenou oblastí okolo silnice, která lemuje jižní okraj jezera, nenarážíme na nikoho, “žádné jurty a kumys v dohledu”.

Míjíme pouze jakousi turistickou základnu s ukázkami “typické jurty a kyrgyzské pohostinnosti s kumysem”, samozřejmě za velké peníze cestovních kanceláří. Neklamný důkaz toho, že turisté, včetně těch jako my, za nějaký čas možná zničí tradiční pohostinnost a nezištný zájem místních o příchozí. Peníze jsou stejným lákadlem u nás jako ve světě a proč by cizinec nevydal pár tvrdých valut, když jich má dost, aby se dostal bůhvíodkud až sem. Naštěstí, zatím těch turistů není tolik, aby uživili všechny lidi na zdejších pastvinách.

Za celý den potkáváme pouze jedinou jurtu na sklonku dne. Nejprve to vypadalo, že zde také ruština nebude pánem, ale nakonec se objevila studentka z Biškeku, která kromě ruštiny zvládala dobře i angličtinu - konečně si tak přišla na své i Dáda, které je tento jazyk bližší. Velký rozruch jsme zde vzbudili svými batohy a kluci se mohou přetrhnout, aby si vyzkoušeli, s čím že se to vláčíme. Na závěr dne se rozkládáme v blízkosti jezera na relativně nejsušším místě, protože všude okolo je spíše vlhko.

Po třech dnech cesty po rovince okolo jezera opět cítíme, jak se šlape do pořádného kopce. Moc mi to nejde, protože kumys se skutečně ukázal jako dokonalé projímadlo a každá cesta do kopečka mě docela solidně zadýchala. Navíc jsme po výstupu na hřeben zjistili, že jsme nezvolili nejlepší trasu a museli jsme podniknout ještě jednu houpačku. Trochu mi pomohla polední zastávka se sladkým čajem, ale tři stoupání, které jsme ten den absolvovali, neneslo tělo zrovna nejlépe. Místy je to co 30 kroků, to výdech. Trochou duševního osvěžení je chůze po hřebenu, odkud se nám otevírají pohledy na změť hor na jih od jezera. Když přecházíme třetí sedlo, mám toho pro dnešek docela dost a jsem rád, když mohu shodit bágl na idylickém místě u malého potůčku a přenechat veškerou iniciativu s přípravou večerní krmě svým spolubojovníkům.

Ráno se cítím přece jen o trochu lépe, snad mi žaludek zklidnil i vzhledem k předešlému dni bez kumysu. Zdravotní potíže se tentokrát přenášejí na Honzu, který se necítí úplně dobře. Ale nakonec to nějak překonává a my scházíme dolů do údolí řeky, kde nás čeká jedno překvapení. Z objektu, který jsme zpočátku považovali za skálu, poté za záhadu, se vyklubala velbloudí rodinka na odpočinku. Při stoupání do sedla narážíme i na jejího majitele. Po krátkém kumysu, kterému jsem se raději diplomaticky vyhnul, vyrážíme do sedla. Najednou však vidíme, jak se k nám stařík ještě blíží na koni. říkám si, že bych si jej mohl vyfotit a objevuji, že jsem si na zastávce nechal fotoaparát, který mi stařík obřadně a se smíchem přiváží. Úplně ve mně hrklo - moc by mě to mrzelo.

Stoupáme do sedla, Honza se však necítí moc dobře, musíme odpočívat a za sedlem se navíc počasí přechodně zatahuje, a tak rychle stavíme můj Beskyd a vlézáme do něj všichni. Krupobití nás téměř na hodinku uspalo a když opět vylézáme, svítí sluníčko a okolo stanuje bílo po kroupách. Naštěstí to kroupové nadělení brzy taje a my se vydáváme na cestu do údolí. Plánujeme , že zítra bychom za dobrých okolností mohli večeřet v nějaké restauraci v Narynu. Jenomže naše plány rychle kazí Honzův zdravotní stav, který není zdaleka ideální a také vzdálenost od silnice.

Celý den a půl se probíjíme po proudu řeky, která nás již ten samý den přivádí k horní hranici lesa, který je tvořen především smrkem ťanšanským. Docházíme k prvním pastevcům, kde se poprvé musíme spokojit s domluvou v kyrgyzštině, protože rodina buď neumí nebo nechce mluvit rusky. Trochu se přitom zapotíme. Tito jsou zde značně izolováni, stezka dolů je často těžko k nalezení, tráva nám dosahuje místy až nad pás. Nakonec však narážíme na cestu, kudy už někdy projelo i auto a jdeme jako po dálnici. Cesta pro auta je sice dobrá, ale často vjíždí do brodů, což pro nás znamená často přezout botky a přebrodit. Druhý den nakonec končíme při výstupu z poslední soutěsky na velmi krásném místě, které by mohlo stát stejně tak v Karpatech nebo v Dolomitech. Řeka zde tvoří ohyb, při cestě je malebná loučka a kolem se do výše zvedají prudké svahy a skály. Jako z prospektů.

Poslední společný den se svým přáteli trávím definitivním opuštěním hor. Říčka po několika kilometrech mizí a krajina se stává sušší. Najednou se před námi objeví jeden člověk s batohem a za ním celá skupina podobného vzhledu. Vyklube se z nich skupinka skautů - speleologů, kteří se každoročně vydávají po Kyrgyzstánu na jeskyně. Říkají, že tento kraj a okolní skály jsou jimi doslova prošpikovány.

Přicházíme na silnici a doufáme, že by zde mohlo jet nějaké auto. Bohužel v tomto se šeredně mýlíme a za našeho postupu dolů se setkáváme s jedním autem, které navíc plné a dolů nás nevezme. Do Narynu se tedy nedostáváme a nocujeme několik kilometrů od široké řeky Naryn na sklizeném poli. Jídlo nám pomalu dochází, chleba již dávno není, stejně jako cukr, a tak nemůžeme zemědělcům projíždějícím kolem mnoho nabídnout. Ještě, že máme polévky z pytlíku jako železnou zásobu a od snídaně nám zbylo trochu vřetýnek. Když je hlad, tak chutná všechno. Je to zřejmě náš poslední večer, a tak se slézáme v jednom stanu a Honza vytahuje poslední pozdrav z domova - malou lahvičku Becherovky. Romantika skoro až dojemná - daleko od domova a takový likér na žaludek.

Ranní epilog s mými kolegy byl rychlý a bez sentimentu. Došli jsme kousek níže a vzal nás “na palubu” autobus LAZ mířící do Narynu. Když dojíždíme na hlavní silnici, stojí tam již připravený autobus do Biškeku, a tak říkám jenom rychle “Ahoj” a zaujímám místo “na palubě”.

Biškek a Almaty aneb cesta za uzbeckými vízy

V autobusu si stačím převléknout “horské oblečení” za městskou košili. Už se těším na Ilbirs a příjemnou studenou sprchu v něm. Ale ten je ještě vzdálený více jak 10 hodin jízdy starým veteránem. Jediná větší města jsou Balykči a Naryn, centrum stejnojmenné oblasti, ale zde je právě vidět špatný stav kyrgyzského hospodářství - továrny evidentně nefungují, paneláky jsou rozestavěné, u některých zoufale trčí vzhůru dávno zrezivělý jeřáb. Celou neutěšenou atmosféru ještě podtrhuje podmračené počasí. Skutečně místním lidem nezávidím. V 7 hodin večer přijíždím do Biškeku, podaří se mi vyhnout kontrole - jenom se s místním milicionářem zdravím, už si v klidu tykáme. Hotel Ilbirs mě vítá pohodlím své postele, mouchami a studenou sprchou - pohodlí více jak týden nevídané.

Začíná moje honička za vízy do Uzbekistánu. Hodný pan konzul si mě již nepamatuje a bohužel se musím vydat do Almaty. Jenomže tam bych se dostal nejdříve po zavírací hodině, a tak se musím spokojit se volným půldnem v Biškeku. Jdu se podívat na nádraží - odtud lze vyrazit na jih. Bohužel zajímavý vlak, který jezdil z Biškeku do Džalalabadu přes území 4 států, již nejezdí, a tak budu muset využít “mašinu” (osobní auto), kterých stojí před nádražím dost.

Alespoň se dostávám do muzea kyrgyzských dějin, které po uzavření dějin slávy Kyrgyzské SSR, kromě zajímavé etnografické sbírky, mnoho k vidění nenabízí. Při prohlídce etnografických materiálů si člověk uvědomí, že ty samé předměty, které jsme viděli u pastevců v jurtách, se používaly již před několika stoletími. Bohužel dějiny Kyrgyzstánu zde končí kyrgyzským povstáním v roce 1916 a dále pokračuje až nová doba, kde je text preambule ústavy, přehledu státních návštěv presidenta Akajeva, který sem ukládá oficiální dary ze svých návštěv v cizích zemích. Kromě jiného je zde i “Klíč od hlavního města Prahy” z jeho návštěvy v Česku v prosinci roku 1998.

Ráno sedím v “maršrutce” a čekám na dostatečný počet lidí. Mnoho zájemců o cestu do Almaty není a trochu se to protahuje. Naštěstí jsem již před polednem v Almaty. V českém trolejbusu, kterým jedu do centra, mě čeká překvapení - do vozu nastupuje Arman, se kterým jsme se před asi 2 týdny rozloučili v Čolpon-Ata. Hned mi říká, kde právě pracuje Alexej a že za ním jede. Slibuji, že bych se za ním mohl podívat - nechává mi adresu.

Nejprve však víza. Naštěstí mají na konzulárním úřadu od 3 hodin a moje víza jsou již zde. Sláva Lehu! Jsem sice o 60 dolarů lehčí, ale zato mohu vstoupit do Uzbekistánu. Už se moc těším, jak sem budu jezdit, až budou víza se všemi státy.

Odpoledne trávím s Alexem v jednom obchodě, kde dělá. Chvíli posedíme nad Budvarem, ale on musí také pracovat, takže jenom slib, že si budeme mailovat.

Karakol - na východě země

Večer odjíždím v autobuse plném výletníků do Čolpon Ata. Moc jsem se na posledním sedadle nevyspal, ale ráno mám po půlhodině přípoj na autobus - “osobák” do Karakolu. Jenom prohazuji pár slov s naší známou Zulajkou. Autobus se postupně slušně plní - všichni jedou na karakolský trh, který je zejména v sobotu a v neděli vyhledávaným místem. Na něm také kapituluji a kupuji ak-kalpak za 60 somů (asi 55 Kč). Odpoledne trávím u Issyk-Kulu a v nevelkém muzeu Převalského, po kterém se v době SSSR také Karakol jmenoval. Celá oblast byla ještě donedávna pro cizince uzavřena, protože právě zde, v zálivu Michajlovka, se údajně zkoušely sovětské jaderné ponorky a torpéda. Kromě muzea se mohu podívat i na zahrádkářskou kolonii na břehu jezera, kam jezdí zejména Rusové. Zahrádka tady pro ně, ale i pro Kyrgyzy často znamená obživu, protože práce je málo a peněz za ní ještě méně.

V Karakolu je zajímavá také místní mešita, která je vystavena v čínském stylu - jejími správci jsou také muslimští uprchlíci z Číny, kteří se zde nazývají Dunganové. Místní správce mi vypráví historku, jak byla ve 30. letech mešita uzavřena a delegace z tehdejšího Převalsku se vydala za samotným Stalinem, aby si vyprosila její znovuotevření, což se jim údajně podařilo. Ale o věrohodnosti této historky by se dalo s úspěchem pochybovat.

Další den jsem se chtěl dostat alespoň do podhůří centrálního Ťan-Šanu, protože můj čas určený uzbeckými vízy mě již tlačí, a tak musím spěchat na západ. Bohužel se mi nepodařilo ani to, protože celý den, který jsem si vyčlenil k cestě za horkými prameny Altyn-Arašan, lilo jako z konve a z výhledů na hory nebylo nic.

A tak volím alespoň trasu předhořím s nádhernými smíšenými, a výše jen smrkovými lesy. Připadalo mi to trochu jako procházka někde v českých horách, jenom smrky byly ťanšanské a nacházel jsem se tak ve výšce nástupů na tatranské vrcholy - tedy asi 2000 metrů nad mořem.

Z nebe se však nepřestávaly valit proudy vody, bunda přestávala to množství zpracovávat a při chůzi vysokou trávou nevydržel ani goretex v botách. Pozdě odpoledne jsem se vrátil do Karakolu, posílen o dalších několik misek s kumysem, kterým mě napojili místní pastevci, se kterými jsem se potkal v jednom zapadlém údolí. Nevím, jestli jsem byl více překvapen já nebo oni. I když bydlí asi dvě hodiny od okraje Karakolu, do této oblasti prý chodí málokdo. Navíc zde, a ještě dále na východ začínají políčka s mákem, které jejich majitelé tvrdě střeží a cizí oko se sem nedostane. Karakol a okolí je považován za jedno z center pěstování máku a obchodu s narkotiky v Kyrgyzstánu. Žádné políčko jsem však neviděl a ani jsem se nesetkal, že by mi někdo nabízel něco podobného. Přesto druhý den v Biškeku následuje důkladná kontrola cizince, kterému nepomohly ani známosti s prakticky celým týmem milice na autobusovém nádraží. “Přijel jste z Karakolu a tam si můžete koupit cokoliv bez problémů,” vysvětluje mi omluvně jeden ze seržantů. A stejně tak bez problémů mi sem do batohu můžete něco podstrčit, pomyslím si v duchu. Ale nakonec jsem v milosti propuštěn a zřejmě naposledy opouštím autobusové nádraží.

Na jih - loučení s Kyrgyzstánem

Ještě poslední procházka po Biškeku, zavolat naposledy domů a po obědě sedím jako druhý cestující minibusu, který mě má zavést přes hory do jižní části Kyrgyzstánu. Vyrážíme okolo šesté hodiny a ve starém vojenském minibusu se sešla zajímavá společnost. Jedna energická “ russkaja ženščina” se synem z Kazachstánu, která jede na návštěvu k babičce, jeden student z Biškeku, starší manželé z jihozápadního Kyrgyzstánu - na ně jsem myslel na podzim, když z této oblasti docházely zprávy o operaci kyrgyzských vojsk proti vpádu jednoho z uzbeckých narkobossů z Tádžikistánu. (Podrobněji o těchto bojích zde). Brzy se seznamujeme a Jakub (jeden kyrgyzský Uzbek) dává k lepšímu láhev vodky. Brzy se v kruhu ocitnou i naše zásoby. Jakub prohlašuje, že kdyby věděl, že tady bude taková “chorošaja kampanija”, tak by těch láhví vodky vzal více. Stačí to však napravit v první vesnici. Tak tohle nedopadne dobře, řekl jsem si v duchu. A taky, že ano. Brzy jsme nikdo z okolních hor moc neměli a i řidič si zavdal, protože jej čekaly horské průsmyky na špatně upravené cestě. Silnice stoupala vzhůru na sedlo Toš-Ašuu ve výšce 3586 m. V zimě se zde nedá téměř jezdit a v létě se cesta opravuje, a proto je průsmyk otevřen pouze v noci. I nyní jsou vidět hluboko pod námi světla reflektorů. Na sedle se zdržujeme opravou auta, a tak místo, abychom byli nad ránem ve Fergánské kotlině, projíždíme v tuto dobu ohromnou přehradu Toktogul na řece Naryn.

Do Fergánské kotliny sjíždíme k poledni, teplota stoupá - ještě jsem si na to nezvykl - Kolem druhé hodiny odpoledne mě řidič vyhazuje v Uzgenu (Özgön v kyrgyzštině a Üzgan v uzbečtině). Velmi jsem se chtěl podívat na toto místo, které je známé svým architektonickým skvostem - mauzoleum a minaret z Karachánovské doby (10.-11. století), dnes chráněným UNESCO. Zajímavá je ale i soudobá historie města. Když se procházím okolo radnice a centra, uvědomuji si, že kráčím v místech, kde před 10 lety tekla krev. V roce 1990 zde vzplály ozbrojené střety mezi Uzbeky, kteří tvoří většinu města, a Kyrgyzy, jejichž výsledkem bylo několik desítek mrtvých a množství raněných. Místní lidé, se kterými mám možnost hovořit, mi říkají do jednoho - byla to akce KGB. Když tento konflikt začal, přijížděla sem nákladní auta s lidmi z KGB, kteří měli údajně hlavní vinu na rozpoutání konfliktu. To je ovšem pravda pouze částečně. Dnes však jsou vztahy mezi dvěma místními národnostmi v pořádku, na radnici jsou kyrgyzské i uzbecké nápisy a všechno vypadá docela idylicky. Ale věřím, že ohnisko napětí může stále doutnat.

Raději se ale přemisťuji do Oše, odkud bych zítra měl odjet do Uzbekistánu. Mám toho docela plné zuby - v noci jsem se moc nevyspal. Naštěstí se mi v Oši daří najít hotel a mohu se konečně trochu upravit. Je ještě brzy, a tak se vydávám na obhlídku města. Dominantou Oše je hora zvaná Šalamounův trůn. Legenda praví, že město založil právě Šalamoun, když vystoupil na tuto horu při pohledu do okolí, zvolal prý “Óš” a poručil zde postavit sídlo. Faktem ale zůstává, že Oš byl významným obchodním centrem na Hedvábné stezce a jeho 5 km dlouhý trh podél řeky Ak-Buura je dodnes významným místech pro obchod. Kromě jiného slouží i jako překladiště narkotik dopravovaných z Afghánistánu, ovšem s takovým obchodem se běžný občan, o běžném turistovi nemluvě, málokdy setká.

Večer trávím s šestým cizincem s Evropy, kterého jsem od Moskvy potkal - Leonardem z Itálie, který “má za sebou” Uzbekistán a Turkmenistán. Kyrgyzstán jej teprve čeká, a tak si vyměňujeme informace. Ovšem on sám pracuje na doktorátu ze sociologie a jeho postřehy z těchto zemí brané ze sociologického hlediska byly velmi zajímavé.

Uzbekistán - Ferganská kotlina

Ráno se jdu naposledy projít po Kyrgyzstánu - potřebuji si vyměnit peníze a ošský trh je pro tento účel zcela ideální - zde se dá vyměnit jakoukoliv valutu za měnu okolních států, a to za nejlepší ceny. Pro Uzbekistán je zvlášť důležité, protože ceny na černém trhu se od oficiálního kursu liší v více jak třikrát.

Dovoluji si malý luxus a odjíždím na autobusové nádraží taxíkem - přibližně za dolar. Autobus do Džalal-Abadu zde již stojí a za chvíli se ocitám na první pohled ve zcela jiném světě - nová silnice, moderní nebo opravené budovy, všude čisto, nová auta - skoro jako v pohádce - tak mě vítá Uzbekistán.

Na autobusovém nádraží v Andižanu odchytám místní “taxi” do Fergany - asi 80 km za 0,5 dolaru. Jedu společně se svými spolucestujícími z Oše a jednou sympatickou holkou z Margilanu. Vesnice jsou upravené, nově natřené, silnice nová a jak mi vypráví nová známá, je zde výborně, všichni milujeme našeho zlatého presidenta Karimova, protože můžeme žít v našem, nezávislém na nějaké Moskvě, Uzbekistánu. To zní velice hezky, ale mám pocit, že podobná slova jsem již slyšel několikrát při občanské výchově před deseti lety u nás. Vše se vyjasní, když mi odpovídá na můj dotaz po povolání - je představitelkou odborů - tj. dobře zaplacené instituce na mlčení, která může klidně být od problémů místních lidí značně odtržená.

Děvče, máš nevýhodu, že se střední Asií zabývám a vím, že ani Uzbekistán na tom není zdaleka tak dobře, jak se mi členka odborů snaží předložit. Ale koneckonců my jsme také neustále zpracováváni nějakou propagandou, o nic horší nebo lepší než je tato.

Je ovšem pravdou, že ekonomická situace v Uzbekistánu je přece jen mnohém lepší než v sousedním chudém Kyrgyzstánu. Politická stabilita sem přilákala i některé významné zahraniční investory, což se Kyrgyzstánu zatím příliš nedaří. Ale Uzbekistán má, na rozdíl od Kyrgyzstánu, významné nerostné bohatství. Proto také je možné stavět nové silnice, vyhlašovat soutěže “o vesnici andižanského okresu krásnější” a uzavřít s lidem “dohodu o zlepšování životní úrovně” za mlčení a přehlížení jistých nesvobod. Na to samozřejmě navazuje všeobecný černý trh se vším, co není k dostání - především valuty a výjezdy do zahraničí, všeobecná korupce a podobně.

Ale to už jsem ze svých myšlenek vyrušen příjezdem do Fergany. Bohužel mě toto město, založené Rusy roku 1877, zklamalo. Původně jsem jej chtěl využít jako základnu pro výlety po Fergánské kotlině. Ale nepřálo mi štěstí, protože hotel, který mi byl doporučován jako nejlacinější nefunguje. Rozhoduji se tedy pro výjezd zpět do Andižanu, kde funguje v centru velmi pěkný hotýlek - za 2 dolary díky černému kursu. Nikdo se ostatně neptá, odkud ty peníze mám. Andižan se mi naopak velmi líbil - zelené město, ve kterém sice chybí významné historické památky, ale připadá mi, že zde vládne poklidná atmosféra a člověk si dobře oddechne. Díky přepočtu k dolaru si mohu dovolit, na co mám chuť, a tak usedám do jedné z restaurací na pilav.

Druhý den si dělám výlet do západní části oblasti - do Kokandu, který do byl centrem stejnojmenného chanátu do roku 1876, kdy byl ruskými oddíly likvidován a přičleněn k území Carského Ruska. Chánův palác se sice opravuje, ale i to, co z něj zbylo nebo to, co je opraveno, stojí rozhodně za shlédnutí. Navštěvuji také jednu z mnoha dnes fungujících medres, které v posledních letech vyrostly, zejména s přispěním Saudské Arábie a Pákistánu. Narbutabey medresa však byla spolu s mešitou otevřena za 2. světové války, kdy Stalin potřeboval podporu muslimských oblastí.

Odpoledne jede odtud rychlík do Samarkandu, který bych rád stihl, ale v Kokandu již nebyly jízdenky. Musím to tedy zkusit v Margilanu, vzdáleném hodinu cesty. Naštěstí na nádraží ještě jízdenky na vlak jsou, byť pouze méně pohodlná kupé, a to dokonce pro cizince bez jakékoliv přirážky. Ve vlaku je samozřejmě nepříjemné vedro, ale nedá se nic dělat. Brzy se dostávám do hovoru s místními obchodníky a vyzvídám na nich upřesnění informací, které jsem dostal včera od členky odborů. Informace by posadily naivního turistu konečně trochu na zem. Průměrná mzda v zemi je asi 10 dolarů (samozřejmě přepočteno na černý kurs), ale je více méně poskytována včas, ačkoliv to také není pravidlem. Penze jsou asi 6 dolarů a dá se z nich sotva vyžít. Základní životní náklady (potraviny, laciné byty apod.) jsou regulovány státem. Kdyby si však cizinec chtěl v Taškentu najmout byt zaplatí obvykle okolo 100-120 USD měsíčně, případně nový byt za 7-8000 dolarů. Ale v regionech lze prý koupit i starší byt nižší kategorie i za 150 dolarů, tj. za 15 místních měsíčních platů. VE zdravotnictví neexistuje systém zdravotního pojištění a zdravotní péče je teoreticky bezplatná. Pokud však někdo potřebuje k lékaři, zaplatí za veškeré úkony a ještě si musí předepsané léky koupit za peníze. Proto je v každé vesnici kromě potravin nejdůležitějším obchodem dorichóne - lékárna. Cestovat mimo republiku lze pouze na základě výjezdního víza (obdoba naší výjezdní doložky) a je jasné, že zdaleka ne všichni jej mohou dostat, což opět poskytuje značný prostor korupci a černému trhu. Ale i tito lidé však nedají dopustit na “Svého” presidenta a podle jeho vzoru opakuji, že “všichni lidé se u nás mají dobře”. Opravdu všichni?

Interview skončilo dlouho v noci a ještě bylo doprovázeno značnými střevními potížemi z mé strany, které si vysvětluji přechodem na teplé podnebí, ale možná, že jsme snědl něco nedobrého.

Samarkand

 

Ráno přijíždím do Samarkandu nevyspalý a není mi vůbec dobře. Beru si sice Endiaron, ale dopoledne strávím dílem v posteli a dílem na záchodě hotelu - ještě, že jej mám na pokoji.

A tak na památky vyrážím až odpoledne. Maršrutka do centra mi staví naštěstí hned před hotelem a po 10 minutách jízdy vystupuji u hotelu Samarkand a usedám do stínu pod sochou Timura. Kousek ode mne je vidět kupoli Gúr-e emír, hrobky velkého Timura, který se pro moderní Uzbekistán stal spolu s básníkem Ališirem Navoim, národní postavou z dějin. V Gúr-e emír leží jeho učitelé Mir Sajjid Berke nebo jeden z největších astronomů středověku a vládce Samarkand v jedné osobě - Ulughbek. Ten má také za městem svou observatoř. Nachází si mne kamarád Šuhral, který zná dějiny města a rád si povídá pro procvičení jazyka s cizinci. Zná také mnoho lidí v historických památkách, a tak mě dostává do Gúr-e Emír i do Registanu zdarma.

Bohužel náměstí Registan se třemi nejdůležitějšími medresami Samarkandu s nádhernými freskami jsem si příliš nevychutnal, protože jsem v neustálém obležení kluků, kteří jsou zvědaví na cizince, hovořícího rusky a ochotného si s nimi popovídat. Říkají, že turistů sem sice přijíždí mnoho, ale jednak neumí rusky a jednak je k tomu ani sami průvodci nepustí - klasický turistický zájezd, navíc v zemi jako je Uzbekistán, příliš k místnímu životu nepřičichne.

Po chvíli jsme všichni vyháněni - turisti vůbec ven a kluci na zkoušku velkolepého představení na počest výročí nezávislosti Uzbekistánu, které připadá na 31. srpna. Protože Šuhral bude v této akci hrát svou roli, mohl mi celkem obšírně vysvětlit, o co tam půjde. Vesměs se jedná o představení v duchu uzbeckých lidových (často ovšem pouze pseudolidových) tradic a mají ukázat sílu Uzbeků v minulosti a současnosti. Hlavní je však propagační účinek země - na oslavy mají přijet prezidenti všech okolních států a účastnit se budou i představitelé z Evropy a mnohých asijských států.

Prohlídku Samarkandu začínám další den v monumentální mešitě Bibi Chanum, která měla být největší na světě, ale již za Timura se začala hroutit, až z ní zbyly pouze části, které se dnes rekonstruují. I tak si člověk může udělat představu této ohromné stavby, která předčí mnohé evropské katedrály. Zaujal mě ohromný kamenný kursí (podstavec pod Korán), i když pochybuji, že tak obrovský Korán vůbec existuje. Zde se však jedná o příklad timurovské gigantomanie.

Dopoledne strávím ještě ve městě Hodža Ismoil, které je zasvěceno jednomu z nejvýznamnějších islámských učenců a autoru jedné z nejuznávanějších sbírek hadísů (slova a skutky Proroka Muhammada) al-Buchárímu, který je pohřben právě zde. Nově opravený komplex je důkazem, že do náboženských zařízení velmi investuje Saudská Arábie. Uzbekistán a Tádžikistán jsou v tomto regionu jejím “nejnadějnějším” trumfem, protože jde o nejvíce nábožensky založené země střední Asie. Ale ani míra religiozity se zde nepřehání a sám president Karimov prosazuje především sekulární model země.

Další “modrá bomba” nádherných obkladaček mě čeká opět v Samarkandu, kde mířím k bývalému pohřebišti Šah-i Zinda. Poté ale musím spěchat, protože mám schůzku s Šuhralem. Vyrážíme na procházku Samarkandem k Ulughbekově observatoři za městem a k pahorku Afrasijáb, kde jsou vykopávky z nejstarších dob města, které údajně založil Alexandr Makedonský. Šuhral se musí rozloučit - opět začíná zkouška. Dlouho se dívám, o co přijdu, když nebudu koncem srpna v Samarkandu.

Ráno jsem se nechal napálit. Pokouším se dostat do Šahrisabzu, ale až na autobusovém nádraží zjišťuji, že tam jezdí jeden autobus denně, ale oklikou, takže cesta by mi zabrala celý den. Nakonec kapituluji a nechám se odvézt na stanoviště aut, které odjíždějí do Šahrisabzu a do blízkého Kitabu. Řidič chtěl samozřejmě na hloupém cizinci vydělat, a tak mě cesta do Kitabu stála nakonec o dolar více. Chvíli mi to trvá, než se v Kitabu a poté i Šahrisabzu zorientuji, ale nakonec stanu pod ohromnou budovou letního paláce Ak-Saray, který měl být dalším věčným památníkem Timura, tentokrát v jeho rodném městě, a ze kterého dnes zbyly pouze zbytky hlavní brány. Dodnes je to však jedna z nejvyšších budov ve městě. Kromě toho je v Šahrisabzu k vidění i zajímavý komplex mešity Kök-Gombad (Modrá kopule), kterou nechal postavit Ulughbek a také hrobka, která měla být určena pro Timura. Bohužel tam jsem se nepodíval, protože byla zavřená - prý je to pouze s průvodcem z hotelu a na toho zase nemám.

Vracím se zpět do Samarkandu, včas, abych si mohl prohlédnout muzeum významného tádžického spisovatele Sadriddína Ajního. Jeho ředitel a průvodce v jedné osobě, velký znalec Ajního díla, se mi věnoval velmi pečlivě a když slyšel, že v Praze znám našeho předního íránistu dr. Bečku, snesl by mi modré z nebe. Hned se mi chlubil překladem Ajního do češtiny, který je zde chován a fotografií Juliusa Fučíka, který se s Ajním znal. Ani se nechci přiznat, jaké mínění, nebo spíše nemínění u nás o Fučikovi panuje. Ale toto muzeum mě velice nadchlo svým skromným, ale zajímavým vybavením. “Hlavně pozdravujte dr. Bečku, až budete v Praze,” klade mi na srdce pan Kayambekov.

Potřebuji si na nádraží koupit jízdenku na vlak. Chytil jsem se do pasti cizineckých cen a plackarta do Taškentu mě stojí skoro 5 dolarů, zatímco místní platí něco přes dolar. Příště prý mám říci, že jsem Rus a neukazovat pas. Kapituluji.

Poslední rozloučení se Samarkandem se odehrává na náměstí Registan, kde již skončila zkouška a místo je poměrně tiché, až na několik turistů a místních, které zlákalo panoráma tohoto náměstí.


 

Taškent

Příjezd do Taškentu se neobejde bez formalit na místní policii a hned poté končím v náručí místních obchodníků na černém trhu. Turista je pro ně nejlepší oběť, ale není to zcela zdarma. Nakonec usmlouvávám postel v soukromém bytě na 4 dolary za noc - koneckonců pouze na jednu.

Taškent pro mě znamená především vyřízení všech záležitostí se službami, které jsem si v rámci svého víza zaplatil. Stálo mě to 50 dolarů, tak bych docela rád z toho alespoň něco měl. Cestovní kancelář Asia-travel je jednak na hlavní třídě, ale tam o mě nic nevědí. Mám ještě jednu adresu, ale tam zase již není nikdo, kdo by mi mohl pomoci. Nakonec volám na číslo, které jsem úspěšně použil již v Taškentu. Konečně dostávám spojení na toho, kdo mě zná alespoň podle jména a vysvětluje mi, jak se k němu dostanu. Je to sice na druhém konci města, ale díky taškentskému metru to je docela pohodlné a brzy odpoledne již sedím u stolu v cestovní kanceláři a čekám na pana Vasyanina, který má “můj případ” na starosti. Mezitím se stačím bavit s místním horským průvodcem, který zná jako své boty Kyrgyzstán, a tak si máme o čem povídat. Pan Vasyanin mě může pomoci v rámci limitu 50 USD, a tak by mě nejvíce zajímalo zajištění jízdenky do Buchary na zítřejší večer. To není problém, přijďte zítra v deset hodin.

Konečně mám také čas věnovat se Taškentu. Velice oceňuji služby místního metra, jehož použití je na rozlehlých bulvárech nezbytné. A tak se alespoň podívám do vládní čtvrti, ohromného Paláce Sjezdů na náměstí Halklar Dustligi (Přátelství národů). V jeho blízkosti jsem narazil na obchod se “západním” zbožím vybudovaný za turecké peníze. Zboží je tam trochu jako po velké loupeži, ale když narazím na konzervy maďarského guláše z českých konzerváren, nemohu odolat, stejně jako paštice značky Májka.

Druhý den získávám jízdenku, která stála 28 dolarů, samozřejmě počítáno podle oficiálního kursu. Cestovní kancelář samozřejmě nakoupí jízdenku za kurs černého trhu, a tak si nepřijde na špatné peníze. Ale pro tuto chvíli to alespoň nemusím platit. Mířím na největší místní trh, okolo něhož jsou zbytky starého Taškentu. Trhy mě vždy velmi zajímaly a velká hala kulatého tvaru naplněná od přízemí pod střechu oříšky, sladkostmi a jinými dobrůtkami snad působí na každého a člověk by musel být velmi odolný, aby takové nabídce odolal.

Navštěvuji i muzeum Ališira Navoiho s literárními památkami uzbecké literatury. Přemlouvám se, abych alespoň zvenčí obdivoval muzeum železniční techniky v blízkosti nádraží. Jsou zde skryty české parní lokomotivy, ale i “čmelák”, který dodnes slouží aktivně na neelektrizovaných tratích k vozbě nákladních i osobních vlaků.

Na mém “pokoji” jsou již noví obyvatelé - tři Rusové ze Zarafšánu, pouštního centra Uzbekistánu, které je proslulé bohatými ložisky ropy a barevných kovů. Sami jedou za příbuznými do Saratova a mají s tím velké problémy. Aby získali lístek, musí se obrátit na černý trh, který je k nim ještě tvrdší než k cizinci. Je mi docela těch chudáků líto - říkali mi, že na tuhle cestu šetřili dva roky. Není se co divit, když jedna jízdenka je vyjde na černém trhu stejně jako jejich měsíční příjem.

Naštěstí večer mně již čeká vlak do Buchary. Cestuji společně s právníkem z Taškentu, který jede k příbuzným do Buchary. To je již zcela jiná sorta lidí - právníci se mají docela dobře, ačkoliv to stojí poměrně dost úsilí a času, aby se člověk vypracoval do místní právnické komory. Zato příjmy (cca 80 USD) dovolují vydělat si i cestu do zahraničí. Chlubí se mi, že zná Polsko a chtěl by se někdy podívat i k nám.

Buchara

Ráno přijíždí vlak do Buchary, avšak jsme teprve na předměstí Kagan. Do Buchary sice vede železnice, ale ta dnes není využívaná. Bylo zajímavé, že když byla železnice okolo Buchary stavěna, emír si nepřál, aby tato “ďábelská novota” vedla přes jeho město. A tak bylo nádraží postaveno na předměstí Kagan, které bylo osídleno především Rusy a dodnes je zde zachovaný palác, který emír Abdullah nechal postavit pro cara Mikuláše II. Později emír změnil názor a nechal si postavit do centra Buchary odbočku, ale ta již dnes není využívána.

Právník Rafit mě zve do svého auta a odváží do centra s tipem na levný hotelem Zarafšán. Jenom krátký oddech a vyrážím do ulic starého města. Buchara mě od prvního okamžiku nadchla - byla do doslova láska na první pohled. Na rozdíl od Samarkandu, kde jsou jednotlivé památky nádherné, ale prostor mezi nimi je již vyplněn moderní zástavbou, Buchara dýchá ještě starou atmosférou domků z nepálených cihel, které vytvářejí představy dávno prošlých věků. Samozřejmě, že to zde nevypadá jako v 18. století, když z domků čouhají televizní antény a projíždějí se zde automobily, ale stačí, aby se člověk posadil do stínu a vzal třeba vyprávění Nasreddína Efendiho, a zážitek je dokonalý. Ostatně socha tohoto středoasijského Enšpígla stojí na jednom z centrálních náměstí - Labi Hauz s klasickým howzem (bazénem).

Odpoledne si však musím najít nějaký dobrý koutek pro pozorování zatmění slunce. Místní lidé si houfně “očuzují” sklo, já jsem přece jen vybaven modernějším vybavením. K pozorování si vybírám příhodné místo u Ulughbekovy mešity, což je skoro symbolické.

Zatmění zde samozřejmě není tak výrazné jako ve střední Evropě, ale i místní z toho někdy měli strach. Pamatuji se ještě, když se nás v Kyrgyzstánu ptali, jestli se něco může stát. Ale zatmění slunce nad nejznámějším bucharským minaretem Kalan je dalším povedeným “turistickým zážitkem.”

Druhý den hned ráno raději mířím na OVIR kvůli registraci. V Buchaře se hodlám zdržet déle jak 3 dny, a tak nechci mít potíže s razítky. Naštěstí jim stačí potvrzení z hotelu a žádné razítko do pasu mi nedají.

Ale hlavně se věnuji památkám. Ulughbekovu mešitu, velmi účelově, a přitom velmi krásně, upravenou, mohu konečně vidět i zevnitř. Zajímavý je perský nápis, který je námětem k úvaze i dnes : “Touha po poznání je povinností každého muslima i muslimky” Na tehdejší dobu velmi pokrokový nápis i pro Evropu. Koneckonců ženy mohly na Karlovu universitu až koncem 19. století.

Překračuji další ze tří zachovalých tržních kopulí Buchary a ocitám se v samém srdci města. Zde sídlí jedna ze dvou náboženských škol - medres (druhá byla v Kokandu), které byly otevřeny i v době komunismu - Mir Arab. Celému náměstí vévodí téměř 50 metrů vysoký minaret Kalan, který je typickou ukázkou stavby minaretů ve střední Asii, které tvoří jakýsi “komín”, většinou s pásovými reliéfy na obvodových zdech.

Pokračuji dále po staré obchodní třídě směrem k Arku (pevnosti). I zde jsou po staletí zachované obchůdky a, což je mi velice sympatické, nejsou zde nějaké zaprášené suvenýry, ale skutečně dodnes živé obchodní centrum, kam si chodí pro koberce polovina Buchary a ještě přidružené vesnice.

Bucharský ark byl ještě v 19. století sídlem emíra a dnes slouží jako muzeum, které se postupně opravuje. Nejzajímavější je výstava, věnovaná dějinám bucharského emirátu. Místní “děžurné” jsou ze mého zájmu trochu nervózní, protože si neustále opisuji nějaké údaje a obkresluji mapky, ale kde bych k nim třeba jinak přišel. Navíc starší knihy jsou zde opravdu drahé, což ostře kontrastuje s knihami o současném presidentu Islamu Karimovovi, které jsou naopak “za babku”. A to mi ještě moje nová známá průvodkyně z Arku večer ukazuje obchod, kde si mohu koupit většinu z toho mála, co je v ruštině v současném Uzbekistánu vydáváno. Bohužel nějakou souhrnnou historii země nemají. Všude samý Navoi a Timur, především v uzbečtině. Tu zkouším a jde mi to s pomocí turečtiny a ruštiny dosti špatně.

Nejvíce mě však za těch pár dní, co jsem v Buchaře, uchvátilo nenápadné Sámánovské mauzoleum z 10. století. Čtvercová budova, dokonale symetrického tvaru - našel jsem pouze dvě místa, kde nebyla symetrie zachována. Navíc je výborně postavena a stačilo sem přijít kdykoliv, posadit se do stínu a odpočívat při pohledu na tuto dokonalou stavbu. Byl jsem tam skoro v každé denní době a pokaždé je to tam jiné a pokaždé jsem si všiml nějakého nového ornamentu, který jsem nezaznamenal.

Buchara však má i zajímavé okolí, především honosné sídlo emíra Sitora-i Mochi Hosa (Dům hvězd měsíce), náboženské centrum sufijského řádu nakšbandíja s hrobkou zakladatele tohoto řádu Bahauddína Naqšbanda nebo městečko Vobkent se zajímavým minaretem a živým nedělním trhem.

Navštěvuji i místní informační středisko, kde si za 1 dolar mohu odeslat tolik mailů, kolik jich jen napíši. Mimochodem se zde dívám i na ceny letenek, které mě hned překvapily. Letenka z Buchary do Moskvy stála 200 USD, což ovšem v přepočtu na černý kurs znamenalo asi 60 dolarů. Trochu jsem litoval, že ještě chci jet do Turkmenistánu a přes Írán a Turecko domů. To jsem ještě netušil, co mě čeká na západě Uzbekistánu a že nakonec z Uzbekistánu stejně poletím.

Jedním z vrcholů celého pobytu se stalo pozvání na slavnost obřízky, která se u muslimů (nikoliv u muslimek) provádí okolo 5-6 roku. To jsem takhle podvečer seděl pod minaretem Kalan a pozoroval skupinu italských turistů, na které se vtrhli místní děti-prodavači. Vedle mne seděla skupinka Rusů, se kterými jsme se rychle seznámili. A tak jsem se dostal k jednomu jejich příbuznému, Firuzovi, jehož syn právě vstupoval do “stavu dospělých”, jak se vyjádřili aksakalové (nejstarší představitelé s přirozenou autoritou) mahally. Kromě toho, že chlapec dostal nový chalát (plášť) a čalmu

Kontakt

Slavomír Horák +420 602 495 454
slavomir.horak [at] post.cz