Zimní Solovky

08.02.2011 16:39

Slavomír Horák, 2002

Solovecké ostrovy - Praktické informace 

„Toto jsou stránky z lyrického deníku, napsaného v Arktice, na zemi Františka Josefa, které zde říkají ZFI. Tato země sleduje hvězdy, přijímá ledoborce, předpovídá počasí, opravuje motory, bojuje se sněhem a zpívá milostné písně. Zaručeně není v Arktice takový dům nebo stěna, na kterých by nevisela fotografie ženy, manželky, milované dívky. Odtud je přece všechno vidět jinak – velká země, rozloučení, láska…“ (Jurij Vizbor)

Vyjížděl jsem okolo poledne ze zasněžené Moskvy. Bylo to trochu na poslední chvíli. Malý batoh a skromná představa o tom, co mě čeká. Vždy jsem slyšel legendy o ruském severu, mám je zprostředkované písničkami mých oblíbených bardů - Vizbora nebo Gorodnického.
Ruský vlak je vždy místem setkání se zajímavými lidmi, ale to už je otřepaná fráze. Tentokrát jsem měl na spolucestující v plackartě štěstí - dvě něnecké učitelky, fajnové paní, se kterými jsem se skvěle pobavil o životě na severu. Přes veškerou drsnost života, který mi líčily, se nakonec přiznaly, ze by neměnily svou krásnou tundru a za něco jiného. Problémy tam jsou samozřejmě veliké – malé výplaty, které často nedovolují ani vycestovat jinam. Na druhé straně většina lidí má někoho v rodině, kdo pracuje na ropných polích nebo v plynárenském průmyslu (Něnecký autonomní okruh patří mezi ekonomicky nejrozvinutější regiony Ruska), a to jsou hned jiné finance (proč třeba nejít vařit na ropnou věž za 30 000 Rbl za měsíc, pravidelná výplata, práce ob týden).
Bohužel, s letadlem na Solovecké ostrovy mi neporadily dobře. Přijel jsem do Archangelska v sobotu a měl jsem z nádraží pospíchat na letiště, protože určitě bude nějaké letadlo – většinou se létá dopoledne kvůli polární noci. Tak jsem, popadajíc dech, vpadl do letištní haly skoro kapesního letišťátka, odkud létají malá místní letadla do městeček na severu. Nyní zde ale bylo pusto a pohled na letový řád mi prozradil, že v sobotu a v neděli nic nelétá, tím méně na Solovky.
Čekaly mě dva dny, respektive dvě noci v Archangelsku. První “den” (skutečně trochu v uvozovkách – v deset hodin dopoledne svítá a ve tri hodiny je už tma) jsem tedy zůstal v Archangelsku, což je dosti typické sovětské město. Zajímavé jsou asi dvě ulice s klasickými ruskými dřevěnými domky, charakteristické pro 19. a 20. století na ruském severu. Některé z nich však již byly ve stadiu rozkladu a neobydlené, mám strach, že z této nádhery postupně mnoho nezbude.
Druhý den začaly správné mrazy – dvacet pět až třicet pod nulou – konečně pořádná ruská zima. Nemohu říci, že by mi bylo chvilkami příliš teplo, zvláště na ruce – silné rukavice nebyly nic platné. Taky jsem si krásně zadýchal do vousů (ještě jsem je neměl ani ostříhané) a získal tak vizáž Dědy Mráze s bakulemi ledu okolo pusy.
Slunečný den ale byl jako z prospektu, a tak jsem si vyjel za Archangelsk do skanzenu ruského severu Malyje Karely. Přestože byla neděle, lidí tam bylo poměrně málo, a mohl jsem si v klidu vychutnat vesnické kostelíky, mlýny a jiné hospodářské budovy. Do toho všeho svítilo nízké polární sluce, ozařovalo smrky a další stromy a sníh jiskřil. Jako kdybych se ocitl uprostřed Mrazíka. Vymrzlou procházku zakončil horký čaj v místní stylové hospůdce.
Další den, zrovna na pravoslavné Vánoce, jsem seděl o půl jedenácté v malém letadélku L-410. Byla to moje premiéra v tak malém letadle a, upřímně řečeno, ozývaly se ve mně stereotypy o stavu ruského leteckého parku. Uklidňoval mě snad jenom nápis Moravan na pásu – říkal jsem si, že v nejhorším hrdinně zahynu v našem, československém letadle. Samozřejmě, nic nebylo tak dramatické, let byl klidný a vynikající – znovu svítilo sluníčko. Zrovna pomalu vycházelo, vznesli jsme se do oslnivé záře a hluboko dole pod námi se nejprve mihl v ranním rozbřesku Severodvinsk, uzavřené město atomových ponorek a ledoborců. Potom už jenom pod námi defilovaly nekonečně zamrzlé řeky, jezera a lesy Oněžského poloostrova na severozápad od Archangelska. Letěli jsem poměrně nízko a bylo možné rozeznávat i větší detaily. Vypadalo to, jako kdybychom chvílemi letěli nad chomáčky mechu (to byly ty lesy), přerušované drobnými kalužemi, které představovaly řeky a zakroucenými nitkami stružek, vlastně řek, kterých je v této části Ruska opravdu požehnaně. Potom pevnina skončila a přišlo Bílé moře, rovněž úplně zamrzlé (přejít po něm bych se tedy asi neodvážil, zkoušel jsem chodit později na ostrovech u jednoho zálivu a málem to dopadlo špatně).
Asi po hodině letu se zjevily na obzoru ploské ostrovy, stromy se přiblížily a byli jsme na místě. V záři slunce se zjevily věže Soloveckého kláštera. Připadal jsem si opravdu jako v posledním koutku světa, navíc pomalu jako trosečník, protože letadlo odletělo a další mělo letět až za dva dny.
Okouzlení vystřídala praktická potřeba najít si ubytování. To se podařilo poměrně rychle. Bohužel ne v klášteře, jak jsem tajně doufal, ale jeden z místních lidí mi pronajal svůj prázdný byt. Topení na pec a už jsem měl představu dvou romantických večerů u praskajících polen. Trochu jsem se, pravda, přepočítal, ale o tom později.
Ted bylo ale třeba využít chvilky světla, tím spíše, že tady byl den ještě kratší (Solovky jsou ještě asi 250 km na severozápad od Archangelska).
Prohlédl jsem si klášter, bohužel vesměs jenom zvenku, což mě v první chvíli trochu zklamalo. Všude bylo prázdno. Zimní sezóna, navíc pondělí – všechno zavřené. Jenom občas se po areálu kláštera mihla nějaká postava, vypadalo to tak trochu jako z města duchů. No nic, řekl jsem si, snad se to ještě nějak vyřeší. Ono nakonec bylo lepší, že jsem nebyl nikde vevnitř, protože slunečné počasí venku opravdu stalo procházku okolo kláštera a městečka.
Pár dřevěných a pár cihlových domků, dva obchody, jedna hospoda (bar-kafe), kde se drbou místní novinky, pošta, otevřená třikrát týdně (ani jsem tak nekoupil pohledy), továrna na výrobu cihel, která ovšem pracovala ve dne v noci (kam se ty výrobky potom vozí, to jsem se nedověděl, ale továrna pracuje, a to je hlavní). Opravdu jako na posledním kraji světa…
Byl jsem svědkem i fantastického přírodně-umělého úkazu. Všichni místní topí v pecích dřevem, tak najednou kouř z komínů zastínil slunce a vytvořila se velmi zvláštní atmosféra, kdy sice bylo vidět slunce, ale za temnou kouřovou clonou - to jsem si říkal, ze jsem nejen na konci světa, ale konec světa už nastal – napadla mě slova písničky od Spirituálu Kvintet „kam běžet mám, slunce rychle chladne“.
Večer jsem si chtěl zatopit v peci. Zažehl jsem oheň, ale ukázalo se, že do komína jde rozhodně méně kouře, než dírami do místnosti. Dřevo bylo navíc trochu navlhlé, a tak to za chvíli vypadalo v celém bytě jako v legendárním Londýně Twistových románů nebo jako odpoledne nad klášterem – mlha a kouř. Bylo nutno rychle ukončit produkci, aby se nemuseli shromažďovat místní dobrovolní hasiči, tím spíše na sváteční večer. Musel jsem však snížit hladinu kouře alespoň na dýchatelnou úroveň. Okny to nešlo, protože ta byla, jako všude v Rusku v tuto dobu, „zaklejena“ (zalepená isolepou). Jediný otvor, kam bylo možno kouř pouštět, zůstaly dveře do chodby, a to jsem musel dělat jen po menších dávkách, aby se to příliš nedostalo na chodbu. Dopadlo to dobře, byl jsem sice bez topení, ale dalo se to vydržet – počítal jsem okolo 10 stupňů, i když k ránu mi šla pára od pusy. Ještě dlouho po návratu jsem cítil ze svetrů lehkou a trochu příjemnou vůni kouře. Když jsem to potom vyprávěl jedné své známé, navíc v dobré náladě, řekla mi, že jsem se po Solovkách trochu změnil a ze už chápe proč. Kdo ví, čím jsem tam zatápěl. Na svou obranu dodávám, že tam bylo především březové dřevo.
Druhý den jsem si přivstal (ono to není žádná legrace, těm dlouhým nocím prostě organismus podlehne) a šel na vánoční mši. Vydržel jsem to celých 5 hodin. Byla to neskutečně krásná duševní potrava, která měla zvláště v tomto prostředí své osobité kouzlo. Vždy jsem rád obdivoval atmosféru ortodoxních kostelů. Zde to mělo příchuť vánočních svátků i obyčejné blízkosti lidí, kteří mají k sobě blíže v odlehlých končinách než ve větších městech. Několik lidí, svíčky, teplo pravoslaví, které mi učarovalo, ač sám nejsem věřící. Alespoň jsem se donutil zopakovat si rusky Otčenáš.
Jakmile to všechno skončilo, ujal se mě sám jeden mnich a vyptával se, co jsem zač (bylo pochopitelně trochu nápadné, že jsem tak tiše stal v koutku, ani jsem nedutal). Byl docela příjemný, ale bohužel se moc omlouval, že si se mnou nemůže povídat déle, protože má ještě spoustu práce. Nakonec mi sehnal jednoho člověka, sice ne mnicha, ale místního pracovníka, trochu uzavřeného člověka. Provedl mě alespoň po klášteře, mohl jsem podívat do refektáře, kuchyně, mlýnice, pekárny, jedině, kam mě nepustil, byly osobni cely mnichů. Nejvíce měl zajímala knihovna, ale tam se nesvítilo a tudíž moje případné studium v knihovně (měli otevřeno teoreticky do 7 hodin večer) vzalo za své. Nedostal jsem se ani do muzea, a to diky klasické situaci, kdy na území jednoho kláštera působí dvě instituce – klášter a muzeum a vzájemná komunikace občas skřípe – máme v tom pořádek, klíče má někdo jiný a dnes je zavřeno).
Přece jen jsem měl z kláštera trochu větší pocit života. Uvědomuji ji si, že za dva dny nemohu dobře proniknout do zdejší komunity a zážitek z kláštera mi v paměti zůstane i tak dosti silný. Ale již to nebyly pouhé holé zdi, ale v představách mi zůstanou konkrétní lidé, které dodávají stavbám lidskosti.
Zbytek dne jsem strávil „procházkou do divočiny“. Ten den už nebylo tak pěkně, bylo spíše pod mrakem, ale i tak to byla příjemná procházka okolo lesů a jezer na ostrově.. Tam, kde jsem došel nejdále (zatím to ostatně bylo moje nejsevernější místo v Rusku), jsem nechal na ledu jednoho jezera symbolicky českou korunu (občas mívám takové bláznivé nápady). Za tmy jsem se vracel.
Večer jsem si zašel do kabačku (hospůdky). Tam jsem se dal do řeči s jedním místním borcem, který dělal jakéhosi údržbáře na jednom zimním letovisku. Málem to nedopadlo dobře. Měl mě za člověka z Moskvy a asi se ze svého mizerného života potřeboval trochu vypovídat. Jenomže když se mnou chtěl “udarit po dvěsti” (t.j dát si 200 gr – 2 dcl – vodky), nevypadalo to na střízlivý návrat. Naštěstí jej zaujali jiní jeho „sobutylnici“. I tak jsem byl donucen do sebe kopnout 2 takové stakany (to je pro orientaci skoro flaška vodky – hrůza) a bylo mi dosti lehko.
Naštěstí jsem se včas vymotal z „kabaku“ a ráno jsem tak mohl vstát úplně v klidu. Šel jsem si do kostela ještě zapálit tři svíčky za své přátele, za nový rok a za všechny lidi dobré vůle. Najednou mi bylo líto, že jsem neměl možnost tady strávit více času. Byl jsem se ještě projít v ranním rozbřesku – pravda, slunce, které opět mělo celý „den” svítit, ještě nevyšlo, ale i tak už bylo jakž takž světlo. Tentokrát jsem se dostal až na tzv. Peregovornyj kamen, kde se v roce 1854 konalo jednání mezi velitelem britské flotily, která obklíčila ostrov a klášter s pevností, a místními obránci o příměří. Příměří sice nebylo dohodnuto, ostrov však zůstal od Britů i tak nepokořen, což se hrdě píše v každém průvodci po ostrovech. Pohled na slunce, které pomalu zkracovalo stíny nad mělkou zátokou moře, udělalo definitivní tečku za mým pobytem. Za další hodinu jsem už fotil přilétající letadlo a naposledy obdivoval celý ostrov z ptačí perspektivy. Solovecký klášter už pouze vztyčil na mé oči své špice kostela a zvonice. Poslední oblet ostrova, letadlo nabralo výšku a souostroví zakleté v zimní pohádce zmizelo.
Myslel jsem na malé lidi, o kterých tak často psal Jurij Vizbor nebo Alexandr Gorodnickij a dnes mám k takovým lidem bezmezný obdiv. I k tomu mému známému Vasjovi a ostatním z hospody. Osobně mi těch pár dní nahoře stačilo, a to jsem prakticky nic nezažil. Vždyť v takovém mrazu, tmě, neustávající metelici a vichřici lidé pracuji někde na ropných plošinách, radiostanicích, meteorologických stanicích nebo jenom jako nějaký pomocný personál. A to si již vůbec nepřestavuji vězně GULAGu, kteří byli, pracovali a mrzli na Solovkách. Až nyní se mi objevil v plné hrůze Solženicyn a jeho Souostroví GULAG. Když jsem si na to všechno vzpomněl, tak mi běhal mráz po zádech a už jsem neviděl to sluncem prozářené souostroví, ale skutečně drsné lágrové podmínky. A to jsem si mohl představit jenom mlhavě.

„… A ženy, které hledí z fotografií rovněž drží nelehkou polární stráž.“ (Jurij Vizbor)