Etna

14.02.2011 10:34

Je to jako pěst na oko. Z pohledu na blankytně modré moře, které pozorujete z výšin starého města Taormina se obracíte čelem vzad a ze slunečního oparu vystupuje obrovská hora, z jejíhož vrcholu je vidět sloup bílého kouře.

Etna - taky vám to slovo zní tak kouzelně? Et-na. Jakoby spojením latinské spojky „Et“ a českého vyzývavého „na“ lákala odvážné poutníky a cestovatele. Jakoby hlasy Sirén je zvaly ke kobercům lávy. „Na pojď blíž, sáhni si, vystup až k nám, nahoru.“

Etna, jako každá hora má své tváře. Je mohutná, široce roztažená k pobřeží moře. Melancholická, žertovná, ale i rozzlobená, paličatá a zlá. Její výbuchy vzteku doplňují slzy, slzy lávy, která zanechává své stopy na její tváří.

 

Opouštím poslední stále obydlené místo. Výška 1900 metrů nad mořem. Nade mnou ještě chvíli hučí lanovka s posledními pohodlnými turisty. Ještě dva poslední autokary sjíždějí klikatou cestou od chaty Torre del Filosofo. Potkávám tyto poslední vyslance lidstva u horní stanice lanovky, teď již tiché a prázdné. 

A pak už - nikdo. Samota, prázdno.

„Lidé, kde jste?“ ptám se sám sebe.

„Dole, v údolí, v bezpečí“, odpovídá mi kdosi, koho nevidím a snad ani vidět nemohu.

Jen jediný lidský červíček kráčí pomalu tou prašnou cestou nahoru. V naprostém tichu a pustině, kde se tráva nezelená, pták nezazpívá. Nádherné, čisté, přírodní ticho. Jen můj vlastní krok ruší posvátnost těchto míst.

„Kde zůstal hlahol motorů a jejich ozvěna mezi lávovými poli?“ Znovu a znovu mi ten vzdálený, a přece tak blízký hlas říká totéž.

Poslední výspa civilizace. Pustá a prázdná chata Torre del Filosofo. Skutečně výstižný název. Kde hledat větší klid pro rozjímání nad tímto světem?

Pár kroků a ještě provazy, které označují vyhlídku. Za nimi už jen popel, prach a lávové kamení. Měsíční krajina. Před očima mi vyrůstá poslední překážka. Příkrá a sypká stěna. Ve vzduchu je sítit síra a prach, který není vidět, nutí ke kašli.  Ve svahu to již nejde bez odpočinku. dvacet, třicet kroků a stát.

Vydechnout a zase dál.

Konečně je to za mnou. Malá náhorní planinka a miniaturní pilíř - a je to.

Už není kam stoupat. Vrchol. Výška 3326 metrů nad mořem. Hřejivý pocit vítězství.
Pode mnou jakoby se rozprostíralo samo peklo. Z kráteru se valí oblaka sopečného oblaku páry, ze které jde síra a snad i další plyny. Chuchvalce, které jdou přímo z ďáblových komnat. I kámen vhozený dolů mizí za tou hustou clonou. Dole, na dně snad jakési temné síly kují své černé pikle.

Tady nahoře, o samotě, daleko od lidí, je člověk ochoten si připustit i existenci čehosi velkého, mocného, nesmrtelného a nezničitelného.

Ale poslední paprsky zapadajícího slunce ozařují krajinu, zastřenou bílým oparem a noc již pomalu přebírá vládu nade dnem.

 

Tu hora ukáže svůj hněv nad tím, že si někdo dovoluje vystoupit až nahoru a ještě přespat na jejím krásném těle. Posílá na mě zimu a vítr a zasypává mě prachem. Zimomřivě se tisknu ke stěně chaty. 

Dole jsou vidět světla vesnice. Vychází i měsíc a je vidět i moře - nezapomenutelný to pohled. Vše je náhle čisté a jasné. Noční vítr pročistil vzduch. Tam dole je klid - vše se zdá tak mírné a tiché. Hodinky odečítají nekonečné minuty a zuby cvakají do rychlého rytmu.

První paprsky nad mořem vycházejícího slunce ozáří horu, vyrážím dolů ke svým. K lidem. Uvolňuji místo dalším. Snad mě vystřídáš i ty, neohrožený tuláku, přijdeš-li po mně.

A jakmile pojedeš tím krajem, zastav se a pohlédni k hoře a zamysli se nad tím, co je mocnější než my a naše obyčejné starosti.

(1994)

Kontakt

Slavomír Horák +420 602 495 454
slavomir.horak [at] post.cz