Levanta1996 I. Z Pardubic do Halabu

09.02.2011 17:23

Železničář č. 29, 2007.  

Na stránkách Železničáře, dnes Týdeníku ČD jsme setkávali s reportážemi a vyprávěními do různých zemí evropského kontinentu, kam až sahají možnosti volného cestování s průkazem FIP. Ne každý fanda železnic pracuje na dráze, a tak nám ostatním nezbývá, než tvrdě za takové cestování platit. Pro svou loňskou pouť jsem si vybral země, kde volná FIPka nemá pro Čechy své místo. S batohem na zádech, pár dolary v kapse, dva pasy a syrská a izraelská víza v nich každém z nich. Turecká a jordánská prý dostanu bez problémů na hranicích. Dovolte mi tedy, abych slovy načrtl několik obrázků a postřehů z tohoto putování. vydejte se do tří kontroverzních zemí, o kterých máme leckdy díky informacím z médií tak zkreslené představy.

Tak jednoho krásného červnového rána nasedám v Kolíně zřejmě do nejlepšího vlaku za celou cestu – vlaku IC Csardás do Budapešti. Po několika hodinách přijíždíme do Budapešti s asi 10 minutovým zpožděním, které jsme nabrali až v Maďarsku. Po krátké procházce Rákosciho třídou až k Alžbětínskému mostu s krásnou vyhlídkou na hrad Buda a na bašty se mohu připravovat na odjezd rychlíku Ovidius směr Bucuresti. Z tohoto tranzitu mám zřejmě největší obavy po historkách, které člověk sem tam zaslechne. Říkám si, že zpátky to půjde lépe, když už nebudu mít v kapse ani dolar.

To ještě netuším, jak dobrým jsem byl prorokem. Naštěstí se za celý tranzit nic nestalo, až na mírný doplatek za místenku, když jsem zcela přehlédl značku povinně místenkového vlaku, což je označeno i v našem jízdním řádu.

Příjezd na Bucuresti Nord. Je tomu již 6 let, co jsem tu nebyl a zdá se mi jenom na první pohled, že se tu něco pouze málo a když už, tak spíše k horšímu. Ačkoliv v okolí nádraží lákala svěží reklama na McDonald, která však byla pouze jako pěst na oko. Raději usedám na nádraží. naštěstí p dvou hodinách přistavují rumunské, bulharské a turecké vagóny Bucuresti – Istanbul expresu a odpoledne se již kolébáme mírně zvlněnou Valašskou nížinou k Dunaji. Přejezd mohutného mostu a jsme v Bulharsku. Zapovídal jsem se s jedním Bulharem a ještě dnes si vzpomínám na jeho slova o zoufalé situaci jejich obyvatel. Už jenom proto sleduji současné události a velmi bych Bulharům přál lepší časy.

Kapikule, hraniční přechod do Turecka, krátce po půlnoci. Všichni musí z vlaku ven a dát si nechat razítko do pasu. Pro mě to znamená ještě zaplatit nálepku s vízem a tím pádem musím vystát frontu na kýžené razítko. Kdepak, aby se páni celníci obtěžovali do vagónu jako u nás. Každý pěkně po svých.

Když se ráno probouzím, už se kolem míhají štíhlé minarety a leskne se hladina Marmarského moře. Za několik minut už není kam dál jet – Istanbul Sirkeci, konečná stanice. S krátkou nostalgií vzpomínám, jak to zde muselo vypadat, když jsem vjížděl Orient expres. Poslíčkové, nosiči, průvodčí, elegantní dámy, nonšalantní pánové ve vysokých kloboucích – kde je ale konec staré slávy.

Raději se vydávám na obhlídku evropské části, co se tady za 3 roky od mého posledního pobytu změnilo. Konečně se setkávám se známým hlukem bazaru a mračna obchodů, kterýžto obrázek mě bude nyní provázet po celou cestu.

Po půldenní „příjemné“ procházce s batohem na zádech nechávám Evropu za sebou a u nádraží Haydarpasa poprvé vstupuji na asijskou půdu. Je zajímavé pozorovat cvrkot kolem nádraží, i když žádný velký provoz tu zatím není. Ale stojí zde přistavená luxusní plně klimatizovaná souprava Baskent expresu, který každý den překonává za 7 hodin 578 km mezi Istanbulem a Ankarou. Jeho dopolední odjezd se mi však příliš nehodí, a tak se musím spokojit s ruční klimatizací pomocí oken Vangölü expresu, směřujícího přes noc do Ankary a dále až na samý východ země – k jezeru Van.

Tak daleko bych přece jen nechtěl. Do hlavního města přijíždíme naprosto přesně podle tureckého jízdního řádu. Dál to však již jde hůře. Mým cílem je výstup v Kayseri – středisko Kappadoccie, není mi však souzeno tam dojet. Ve staničce Himmetdede lokomotiva dobojovala a začala stávkovat. Všichni cestující to však berou s klidem, jakoby se to stávalo každý den alespoň třikrát. Přemýšlím, co by asi dělali naši lidé. Ale tady už je daleko uspěchaná evropská civilizace. Tady se žije s naprostým klidem. Ani mě to příliš nevadí, protože do večera času dost, nespěchám. Stejně mi nic jiného nezbývá. Než přijela náhradní lokomotiva a vymění se, je skoro hodina pryč, ale soudím, že to je docela slušný čas. Kdoví, jak dlouho by to trvalo u nás.

Tady je však má konečná stanice. Moji spolucestující, rodinka se dvěma krásnými dětmi, mi poradili, abych vystoupil, protože právě u této stanice křižuje trať silnice na Nevsehir a Göreme, což je právě můj cíl. Autobus však může jet kdovíkdy, ale naštěstí mě bere první řidič nákladního vozu. S jedním přestupem na motorku se dostávám až do Göreme a hledám kemp, který mi poradil jeden člověk v Avanosu, kde jsem „přestupoval“ na druhý stop. A tak ušetřím 2,5 dolaru za kemp, vyspím se zdarma a ještě se mohu dívat na televizi, kde není na programu nic jiného než finále ME. A není lepší zážitek než daleko od domova vychutnávat štěstí a smutek zároveň.

Druhý prohlížím nádherná skalní města v Göreme, procházím se bizarními tvary skal a obdivuji vytesaná podzemní města v Kaymakli. Polovinu odpoledne strávím u prodavače koberců, přímo na „turistické“ třídě v Kaymakli. Sympatický je jim můj český původ – fotbal a Václav Klaus nám udělali velkou popularitu, nevíc mě překvapuje, jak mnoho tady o nás vědí. Člověka vždy potěší, když slyší něco hezkého o své vlasti.

Kdoví, jak dlouho bude trvat, než se dostanu na nádraží v Kayseri, odkud mi jede vlak dolů. Zítra je tranzitní den, večer bych měl ulehat již v Sýrii. jenže předtím musím vyčkat do půl čtvrté ráno na zpožděný rychlík od Ankary a na malé zastávce, kam nás odvezl autobus tureckých drah, nastoupit.

Ráno projíždíme pohořím Toros s četnými hlubokými údolími, viadukty a mosty, z jejichž výšky se tají dech. Skutečně, projíždět střední Turecko vlakem je jeden z nejlepších zážitků a rozhodně doporučuji.

Adana – hlavní nádraží. Čekání na můj prozatím poslední vlak v Turecku si zkrátím sáhodlouhou „konverzací“ s kluky, kteří tady spravují místní toaletu. Šlo to těžko, ale bylo mi jasné, že takové konverzace povedu stále častěji. Každý si rád popovídá s někým, kdo přijel z takové dálky. Mám za to, že jsem tu byl první Čech, kterého potkali.

Pro mě je však nejhorší vedro, spolu s nevyspalostí, a tak bych pořád jenom spal nebo pil. Ono se ani nic jiného dělat nedá. Ale člověk je báječný organismus a po dvou dnech mi nějaké vedro tolik nepřišlo. Ostatně jsem s tím počítal a psychologická příprava na cestu se tedy vyplatila. V Iskanderunu tedy opouštím jistotu pevných jízdních řádů a vydávám se napospas autobusům. naštěstí v Asii není problém sehnat autobus tím správným směrem, jen je potřeba se doptat odkud se jezdí. A tak je potřeba se spoléhat na pomoc místních lidí, kteří každému velice ochotně poradí a ukáží. V Iskanderunu sedám na nosič kola a po chvíli již živě debatuji se studentem techniky na cestě do Antakye – posledního velkoměsta před syrskou hranicí.

Autobus do Halabu, druhého největšího města Sýrie a jakési vstupní brány z Turecka, má odjíždět v 5 hodin. To je ovšem pouze teorie, ale hlavně, že o hodinu později se vydáváme na cestu luxusním klimatizovaným autobusem. Pravda, řidič a jeho pomocník málem tvoří přesilovku nad cestujícími, ale v 8 hodin večer se otevírá brána Sýrie a za tmy, ale stálého třicetistupňového vedra dojíždíme do pouličního chaosu Halabu.

Můj nový libanonský přítel z autobusu mi slibuje nalezení noclehu, nakonec mě však svěřuje do péče jednoho z taxikářů, který se mnou obchází hotely. S hrůzou zjišťuji, že ubytování je asi 3x dražší, než stojí psáno v průvodci, ale únava dělá své, a tak rezignuji na 250 syrských librách (asi 6 USD) a jak později zjistím, je to nejdražší nocleh za celé syrské putování. Inu, za nezkušenost se platí.

Kontakt

Slavomír Horák +420 602 495 454
slavomir.horak [at] post.cz