Levanta 1996 X. - Anabáze Izrael - Čechy

09.02.2011 22:32

Železničář, č. 38, 1997

 

Bylo krásné slunečné ráno, teploměr sliboval nepřehoupnout se přes 30°C jako tomu v Jeruzalémě bývá. Jsem v povznesené náladě – vydávám se na cestu domů. Pravda, bude to trvat asi týden, než spatřím Čechy krásné, Čechy mé, ale jenom ten pocit najednou člověka naplňuje radostí nad každým kilometrem, o který jsem blíže k domovu.

 

Po chvíli hledání a po dvou dotazech nacházím bílý Ford Transit a ten je ochoten mě vzít na hraniční přechod u řeky Jordán – Most Allenbyho nebo, jak je nazýván Jordánci, most krále Husajna.

 

Spolu se mnou čekají dvě mladší turistky z Japonska nebo Koreje, už jsem to zapomněl. Mezi námi je poměrně značný rozdíl. Zatímco ony jsou jako z cukrkandlu, na mém triku je vidět, že bylo již několikrát nekvalitně vypráno a kalhoty si už také poseděly na lecčems.

 

Neztrácím trpělivost, ani když čekáme půlhodiny na někoho dalšího. Nějak jsem si za tu dobu zvykl, že v tomto koutě světa má všechno svůj čas. Ostatně, hranice se otevírá až v 9 hodin. hodinu před tímto časem nám řidič navrhuje svezení ve třech za 50 šekelů na osobu. Nevytrhává mě to z klidu, přestože mám k dispozici posledních 25 šekelů. Na polovinu to usmlouvám vždy. A taky, že ano. Po 20 minutách dohadování je jasné, že si ze země Zaslíbené  neodvezu ani jednu minci.

 

Nad mým téměř čistým pasem na kontrole se dlouho podivovali, měl jsem dojem, že jsem tu prvním Čechem. Podezření budí už sám čistý pas, ve kterém je pouze izraelské vízum jako pěst na oko. Běda, kdyby tenhle pas viděli na syrských hranicích. To tedy sbohem Evropo! Nakonec dostávám vysvobozující „štempl“ a čekám na autobus, který by mě mohl převézt na jordánskou stranu. Připravuji si druhý pas a v duchu si říkám, jaká by to byla legrace, kdyby mi nedali vízum. Protože jsem v koutě světa, kde je možné všechno, připravuji se v duchu i na tuto variantu. Shledávám, že mé vyhlídky jsou nevalné. další hraniční přechod je 300 km na jih, u Rudého moře, v kapse mám ve valutách částku, která se nerovná ani výstupnímu poplatku z Izraele, a to ještě 10 dolarů bych měl schovat na turecké vízum.

 

V duchu se tomu směji, ale moje překvapení nezná mezí, když jsem byl laskavě požádán, abych si vystoupil z autobusu a vzal si svůj batoh. Úředník za stolem se mnou perfektní angličtinou udělá krátký proces.

 

„Nemůžete vstoupit do Jordánska, nemáte vízum,“ říká takovým hlasem jako by mi vyprávěl veselou příhodu někde na rybách.

 

„A to mi nemůžete dát vízum, vždyť na jordánských hranicích se víza vydávají bez problémů,“ odvětil jsem, ale v tu chvíli mi je již zcela jasné, že znovu spatřím Rudé moře.

 

„Tady nejsme standardní hraniční přechod, musíte se vrátit.“

 

Následuje delší procedura na izraelské straně. Můj pas je odnesen kamsi do zákulisí a dlouze se nad ním diskutuje. nejsem ani zdaleka tak klidný, jak to vypadá a v mé duši vyvstávají nejrůznější otázky. A hlavně si musím neustále počítat, kolik mi zbylo peněz a kolik si mohu ještě dovolit utratit. Kdyby to všechno šlo dobře, mohl bych se dostat domů bez problémů. Jenže v onom kdyby je ten háček. Za ten téměř měsíc, který mám za sebou, vím, že tady nikdy nic nejde bez problémů.

 

Nakonec jsem sice vpuštěn do Izraele, ale výměnou dostávám poměrně směšnou sumu šekelů. To je tak, když si někdo vyměňuje „drobné“ valuty a ještě k tomu ve dvou měnách.

 

To vám pěkně napočítají za každou měnu poplatek a když ze 35 šekelů, které byste měli podle kursu dostat, vám s milým úsměvem slečna srazí 10 šekelů a přidá k tomu : „Welcome to Israel“, nemůže se na ní nikdo zlobit.

V tu chvíli mi nějak nevadí jindy rozpálené slunce a batoh na zádech jako by vážil místo 18 kilo jenom 18 gramů.

 

Rád bych odešel z hraničního pásma po svých, ale to už je tu sebevědomý chlapík v tradičních zrcadlovkách a s vysílačkou a upozorňuje mě, že jediná cesta odtud je hromadným autobusem, začne mi krev proudit po trase hlavy – nohy a zpět. Navrch  mi přidává jednu dobrou radu : můžete jet arabským autobusem, je to velmi levné – pouhých 5 šekelů. Ale pro mě je 5 šekelů v tu chvíli jako 500 dolarů. Jordánské dináry, které jsem původně měl mít na pohodlný život během jednodenního přejezdu z Jordánska do Sýrie, spolu s klidným hotelem v centru Ammánu, se mi rozplývají před očima na výstupní poplatek z Izraele.

 

Když si stoupám na silnici, abych zuřivě mával na každé auto, není mi zrovna lehko u srdce. V tu chvíli je mi v podstatě jedno, jak se dostanu domů, ale mám dojem, že budu líbat českou zem, až na ní vystoupím. tak se mi v tu chvíli zdála vzdálená.

 

Ale zbývá jediné – přijmout situaci jako fakt. Všechno se obrací k lepšímu. bere mě hned asi páté auto a posouvá mě o 100 km blíže k cíli. Přestože mě vysazuje u Mrtvého moře s krásným výhledem na jeho hladinu, nemám chuť vyzkoušet jeho slané vody. Ostatně cedulky „Vojenská zóna – nevstupovat“ mi to docela jasně rozmlouvají. A k nejbližšímu středisku s volným přístupem je dost daleko.

 

I podruhé mě bere mladá sólojezdkyně, tentokrát více jak 160 km a tím mě přibližuje hranice s Jordánskem na půlhodinku jízdy autem. Vzrůstají mé šance, že bych mohl stihnout ještě nějaký autobus od Rudého moře do Ammánu, čímž bych dohonil zcela zpoždění. Taková naděje dokáže posílit duši nevídaným způsobem. Namlsán předchozím úspěchem, kdy jsem nečekal více jak 20 minut, odhodlaně stojím na odbočce s autobusovou zastávkou kdesi uprostřed Negevské pouště. V tu chvíli si nějak nedělám starosti ani o to, že v láhvi má asi jenom půllitru vody. Utěšuji se tím, že mi někdo určitě zastaví.

 

Tak minula hodina a lavina aut mířících k Rudému moři se nezmenšovala, ale o mě se projevil zájem pouze jeden autobus, který by mě ovšem musel svést zdarma, a tak ho nechávám projet. Je půl třetí odpoledne, největší parno a můj sen o dnešní noci v Ammánu se začíná rozplývat. je zajímavé, jak člověk tento den posouvá své nároky s vývojem situace. Ráno a dopoledne jsem se už viděl doma, po vyhození z hranic jsem si říkal – alespoň se dneska dostat co nejdále na cestě. Po prvním stopnutí jsem si přál, abych byl už v Jordánsku a poté jsem se už zase viděl v Ammánu. Nyní tyto akcie ztrácely na hodnotě.

 

Opět mi pomohlo štěstí. V době, kdy jsem začal pomalu opouštět myšlenku, že by se mi podařilo projít izraelsko-jordánské hranice, mě vzalo auto. Někdy mám pocit, že to je snad telepatie mezi mnou a řidičem. Stopl jsem si totiž plně naložené auto s rodinkou, která mířila do Egypta – vedle Jordánska jediné země, kam mohou lidé s izraelským pasem vycestovat po zemi.

 

V duchu se raduji – uf, ještě, kdyby tak jel nějaký autobus do Ammánu. Chvíle vyděšení přišla, když zastavujeme na malé občerstvení v době, kdy do zavření hranic zbývá asi hodina a půl. to mě může zdržet. Přestože jsem se způsobně usmíval, nejraději bych si v tu dobu rval vlasy a křičel na celé kolo, ať se na to vy…

 

Ale Duch Svatý mě již neopustil, protože zařídil, aby zrovna v tu dobu bylo v kavárně obsazeno. jak bych si přál jindy přijmout jejich pozvání!

 

Kámen mi spadl ze srdce, když se před námi otevřel pohled na Rudé moře, středisko Eilat na izraelské straně a Aqabu na jordánské. Ano, tam někde čeká autobus do hlavního města – dostat se k němu si žádalo maličkost – přejít jedny hranice, kterýžto proces může i cizinci přinést leccos neočekávaného. Ale naštěstí se nestalo to, co se mi zde stalo při příjezdu.

 

Tentokrát nic takového, až na jednu drobnost – doplatek v dinárech byl o něco vyšší, než jsem původně očekával, a tak jsem se rozloučil s vidinou hotelu v Ammánu.

 

Jinak mě samotného překvapovalo, jak hladce všechny procedury probíhaly.

 

„To není jen tak samo sebou,“ myslel jsem si a čekal, kdy přilétne další problém. Ale vycházím na jordánské straně, v pase mi svítí krásné vízum.

 

Pohraničník je hovorný, zkoumá z legrace moji fotku, porovnává, ale vše se odehrává v dobrém duchu. Snaží se ze mě očividně něco vymámit – jeho zrak ulpěl na hodinkách,ale když jsem za ně požadoval 200 dolarů, jen tak se pousmál. Hezky a s úsměvem se loučím a vydávám se do vnitrozemí po svých – přece jen šetříme na nocleh a sprchu.

 

V tu chvíli se z usměvavého stal opět úředník, a k tomu arabský. Velice plasticky mi naznačuje, že po 1 km je „polis“ a dělá „bum, bum“, a nezdálo se, že tím myslí bouchání láhví od šampaňského.

 

„A co mám tedy dělat?“ snažil jsem se nadhodit onen starý lehký tón, ve kterém se odehrávala předchozí konverzace.

 

„Jedině taxi,“ odvětil mi.

 

Kluci, vy na mě šijete nějakou boudu, pomyslel jsem si a jen tak mě napadlo, kolik asi tento pohraniční úředníček dostává od taxikářů za každé svezení.

 

Asi to bylo dost, protože jsme zůstali po smlouvání na 4 dinárech (asi 5,5 dolarů ) a taxikář nejevil ochotu jít s cenou níže. Já jsem zase nejevil ochotu zaplatit tolik peněz, protože jsem je zkrátka neměl.

 

V tu chvíli se zaříkávám, že jestli ve mně něco je, tak odtud odjedu, aniž bych sáhl do již tak dost hubené peněženky. Ovšem tady to již nevoní hezky a po chvíli přemýšlím, jakou hodnotu jim mohu nabídnout, abych mohl odjet. Do toho se vměšuje další taxikář, který by mě svezl i za jinou hodnotu než jsou peníze. Vytahuji nůž, který jsem v Budapešti pořídil za 30 marek. tady má sice ceny skoro čtyřikrát nižší, ale v tu chvíli je to cena vyhraného jackpotu ve Sportce.

 

Mezi taxikáři se rozvíjí vzrušená debata, vedená již v rychlé hovorové arabštině, takže jako začátečník rychle rezignuji a čekám, co z toho bude. ten první se nechce podvolit, aby neztratil kšeft, ten druhý mi chce být nápomocen. A čas letí a za půlhodiny mi jede poslední autobus do hlavní města státu, ve kterém zatím pouze teoreticky. A půlhodina je tady jako nic.

 

Diskuse se přesouvá kousek dál, ale stále je řešení v nedohlednu. V jednu chvíli je již téměř ruka v rukávě, skládám batoh do kufru výměnou za nůž, který ode mne ten druhý koupí.

 

Ale první taxikář si chce zřejmě namastit kapsu a musel bych zaplatit ještě další 2 dináry. Ale za toto svezení nechci už dát ani dinár – ten totiž znamená trochu pohodlí – nocleh v Ammánu, pokud se tam dostanu. A pořád pevně doufám že ano, třebaže do odjezdu zbývá 15 minut. Za deset minut šest přichází pár Holanďanů, konečně prodávám nůž a odjíždím.

 

A tak nasedám do autobusu a spokojeně usínám s vědomím, že spatřím město, které jsem dopoledne již dnes nedoufal spatřit.

 

Světla velkoměsta mě po čtyřech hodinách jízdy vítají a hledám hotel Grand Baghdad, kde jsem již byl ubytován před více jak týdnem, kdy jsem z Ammánu odjížděl s vědomím, že se sem vrátím nejdříve za dva týdny. Inu, člověk míní a život mění. Sprcha a postel, to je ten nejkrásnější komfort, který si může člověk přát.

 

Vstávat v Orientě o půl šesté ráno vzbudí u místních lidí přinejmenším udivený otazník ve tváři. Ale v 7 hodin odjíždí autobus do Damašku, a tak raději vyrážím o hodinu dříve. Ona to je také půlhodinka chůze – na jiný dopravní prostředek bohužel nejsou peníze.

 

V kapse připravených posledních 5 dolarů na autobus a vidina syrského hlavního města mi dává veselou náladu. Dokonce by člověk měl chuť i zpívat.

 

Pohoda však nevydrží dlouho. V kanceláři mi další usměvavá slečna sděluje, že lístky na ranní autobus již nejsou, ale že mohu odjet odpoledne v 5 hodin. Copak jsem mohl dělat a s představou poslední procházky po Ammánu jsem nebyl nespokojen. Sice asi nestihnu vlak v Halabu na severu Sýrie, který dvakrát týdně odjíždí přímo směrem do Istanbulu, ale momentálně mi to je docela jedno. Mám totiž jiný problém stran jízdného – prý 6 dolarů. Což tady ztvrdnu kvůli jednomu dolaru? Určitě tady někdo bude, kdo ten dolar obětuje. A skutečně po krátkém rozhovoru s jedním Němcem držím v pravé ruce právě na jízdné a ještě mi zbude půl dináru. Vyřešiv jednu choulostivou otázku, musím se ještě zaobírat otázkou odjezdu.

 

Onen Duch Svatý mi však zařídil ještě jednu milou věc – 5 minut před odjezdem držím v ruce jízdenku někoho, komu právě propadla telefonem objednaná rezervace a tento tajný fond mě vmanévroval do klimatizovaného autobusu prestižní jordánské společnosti JETT.

 

Po pěti hodinách jsem zase o něco blíže domovu. Protože mi nezbyly žádné valuty a potřebuji 10 babek na turecké vízum, chci si vyměnit z množství zbylých syrských liber. Naivní byla však moje představa, když jsem vstoupil do banky a prohlásil, že chci vyměnit 10 dolarů . Pokladník zprvu nechápal, že nechci dostat místní měnu. ale poté mi suše sdělil, že cizincům dolary prodat nemůže. Ajaj! Turecké vízum se tedy nekoná. Zkouším to ještě u několika poboček jediné banky v Sýrii, na kterou jsem narazil – Commercial Bank of Syria. Zvažuji své šance. Možností není vskutku příliš mnoho – černý trh nebo naše velvyslanectví. Později jsem připadl na nápad zkusit někoho v hotelu podobných tuláků v Damašku – Al-Haramiya, kde jsem již nocoval. První možnost zamítám do té doby, než vyzkouším tu druhou. Opět mi tak vůbec nevadí těžký batoh a čtyřicetistupňové vedro, ve kterém jsem se před měsícem doslova dusil. V mysli mi probíhá jediná otázka – pomohou mi i tady nebo odejdu s prázdnou?

 

Nikdy nezapomenu na jméno ing. Váni, který mně, neznámému vandrákovi, na dobré jméno půjčil 20 dolarů, které mi umožnily dál pokračovat podle plánu.

 

A tak druhý den vystupuji z vlaku v poslední stanici na syrském území – v Halabu. Do odjezdu istanbulského expresu zbývají čtyři hodiny a protože „specialista na vlak do Istanbul“, zřejmě jediný člověk na syrských drahách, který zná přesně jízdní řád i ceník jízdného, přijde až v 10 hodin, vyrážím ještě ztichlými ulicemi do centra. Předtím jsem se totiž dovídal velmi různorodé informace o tom, že tento vlak vůbec nejede nebo jede v době, kdy vůbec nejede, stojí mnoho peněz apod.

 

najednou má celkem dost peněz, ale zase nevím, kolik si mohu nechat na jízdenku. A tak raději opatrně nakupuji něco málo k jídlu na dva dny a mířím na nádraží. Usedám na lavičku v hale, když se k pokladně blíží parta čtyř mladíků s batohy. Že by i tímto jezdili cizinci? Alespoň si budu mít s kým povídat a pocvičit si angličtinu.

 

Najedou jeden z nich přistoupil ke mně a zcela normálně, jako kdybychom se vidli posté na Václaváku, se mě zeptal :

 

„Ahoj, jedeš taky do Istanbulu?“

 

Česky položená věta mě málem položila. Napadla mě otázka z Cimrmana :

 

„Češi, snad nejste Češi?“

 

A tak jsem poznal českou partu. Poprvé a naposled s vyjímkou damašské ambasády, potkávám své krajany.

 

Po tomto radostném shledání nám ještě zbývalo koupit lístky. „Specialista“ se dostavil půlhodiny před odjezdem a cena, kterou vyřkl, byla téměř k neuvěření – 36 hodin jízdy před Sýrii a velkou část Turecka stálo 2. třídou 8  dolarů a 1. třídou 12 dolarů. Dovolujeme si tedy malý luxus první třídy, ale najednou nám zbývá dost syrských peněz a za co jiného je utratit v poslední chvíli než za jídlo!

 

Dva dny a noc do Istanbulu uběhla v příjemném separé a klidu, doprovázená lukulskými hody. Turecká první třída je trochu podobná italské dvojce – šest sedaček, které se dají sklopit do jednoho velkého letiště.

 

Setkání s matičkou Evropou bylo dojemné. den v Istanbulu a přesně podle jízdního řádu odjíždí Bucuresti – Istanbul expresi z nádraží Sirkeci, které pamatuje slavné Orient expresy a mnohé jiné vlaky. jediný problém nastal na tureckých hranicích, kdy jsem si připravoval jízdenku přes Bulharsko, zakoupenou již doma. Díky nepatrné chybičky a dřívějšího odjezdu domů mám jízdenku, která bude platit až za čtyři dny. V tu dobu mám takovou drzost, zocelen předchozími událostmi, že prostě beru pero a opravuji platnost jízdenky. Nikdo se nad tím nepozastavil a na neplatnou jízdenku projíždím celou zchudlou bulharskou zemí. Krušno nastává ještě při přejezdu Rumunskem – na bulharských hranicích nalezlo do mého kupé hejno „čelnoků“ s textilem a rajčatovými konzervami a začali se silně zajímat o obchod i se mnou. Ale hodinky jsem ani tentokrát neudal – přemrštěná cena.

 

Štěstí mě již neopustilo – v Bucuresti akorát stíhám Dacia expres do Budapešti a Vídně a zcela náhodou se ocitám ve skupince asi 11 Čechů. která se tam zcela nezávisle na sobě sešla. Nikdo ale neměl místenku a byla z toho pokuta – opět musím těmto lidem poděkovat, že mi pomohli s bezvalutovou finanční situací. Nakonec to všichni zapíjíme slivovicí a večer kafem, uvařeným pěkně na chodbičce.

Když druhý den překračuji u Břeclavi české hranice, cítím jednu velkou úlevu z návratu do staré dobré vlasti.

 

Kontakt

Slavomír Horák +420 602 495 454
slavomir.horak [at] post.cz