Levanta 1996 V. K iráckým hranicím a “Nevěsta pouště”
Železničář č. 33, 1997
Ranní probuzení obstarává skvělý a úchvatný pohled na Eufrat, který se vine pod tratí v údolí. O chvíli později se mihne pevnost Halabíja, jedna ze dvou, která ve starověku střežila jednu z obchodních cest z Indie do Evropy.
Další zastávka je Dajr al-Zor. Kromě několika místních vystupuje i několik Poláků, kteří volí cestu taxíkem, zatímco já nasedám do místního mikrobusu service a ten mě vyhazuje u autobusového nádraží, které jsem mylně považoval za střed města. Nakonec mi někdo z místních vysvětluje, že střed je asi 1,5 km po hlavní třídě, která končí na rohu u místního hotelu Damas, kde jsem podle průvodce Lonely Planet rozbil svůj dnešní stan.
Den však teprve začíná a Dajr al-Zor na východě země bude navždy spojen s hledáním banky, protože peníze vyměněné v turecké Antakyi pomalu docházejí, musím vyměnit 200 franků, které s sebou vezu. Chvíli to trvá než najdu banku a stylem porouchané gramofonové desky přesvědčím úředníka, že chci měnit franky (připadá mi, že je tady nikdo neměnil od druhé světové války) a ne dolary, ale nakonec po hodině pobíhání po městě a půlhodině, kterou strávím v bance běháním z kanceláře do kanceláře, mám syrské libry. Je to ještě docela slušný čas a místným stoupáním se vracím zpět k autobusovému nádraží a odjíždím k iráckým hranicím na archeologické naleziště Mari. Toto místo bylo kdysi centrum civilizace a říše, která vážně konkurovala Babylónii. nakonec jí však byla rozvrácena, ale archeologové odkryli jeden z nejlépe dochovaných paláců, který se z této doby zachoval. Zážitek umocňuje naprostá samota v celém areálu, která mě při prohlídce provází.
Tato osamělost mi poněkud vadí, když se postavím na silnici, po které již nic nejede – ani auto, natož autobus nebo mikrobus. Nakonec po půlhodině čekání se nade mnou smilovalo jeho auto, které mířilo odkudsi ze Spojených Arabských Emirátů. Řidiči asi byli rádi a udělali dobrý skutek tím, že mě vzali „na palubu“ zpět až do Dajr al-Zoru. Tady si teprve mohu oddechnout. Na protějším pokoji se potkávám se Stevem, mým společníkem pro příští dva dny, který právě přijel z východního Turecka.
Druhý den ráno již spolu kráčíme na autobus do Palmyry. Za dvě hodiny luxusu s klimatizací a videem se mi začíná stýskat po rozhrkaném a „vytopeném“ autobusu „III. třídy“, kde sice není tolik pohodlí, ale také si tam člověk najde mnohem více přátel. Tady společné sledování videa spíše připomíná evropské dopravní společnosti, kde jakékoliv zakašlání vzbudí pozornost okolí. Mám ovšem štěstí, že sedím u okénka a mohu celé dvě hodiny pozorovat poušť, na první pohled stále stejně pustou, ale velmi rozdílnou. Najednou uprostřed pouště autobus zničehonic zastaví, vystoupí dva policisté a koukám – ona je tady policejní stanice! Tady, kde pouze projíždějí auta nejvyšší rychlostí. Tady bych teda chtěl mít službu. Z klimatizovaného autobusu se také mnohem hůře vystupuje do pálícího slunce. Steve mě zavádí do hotelu, kde už před několika týdny spal. Tuto noc tedy strávím zde, v hotelu. Nedá mi to a musím se projít po Palmyře. Opět je to odpoledne, kdy je lepší sednout si do stínu. To vědí i místní, a tak opět strávím odpolední výheň ve společnosti mladíka, ke kterému se později přidali i otec a strýc. A tak jsem opět ve víru rušného rozhovoru. Kam také spěchat, všechno má dost času, i práce. Chci se ale přece jen ještě jít podívat na Palmyru, a tak se loučím obvyklým „zase někdy příště“.
Potom se již přede mnou objevuje pohled na dlouhou palmyrskou kolonádu a večer ve společnosti Angličana a 2 Švýcarů vyrážíme na kopec s arabskou citadelou. Tady se snad schází všichni cizinci spící dnes v Palmyře. Setkání nemůže skončit jinde než v restauraci a ochutnáním místního piva. To je ovšem k dostání pouze v lepších restauracích za přiměřené ceny a má jedinou výhodu – je alespoň vychlazené. Sním o české Plzni.
Pobyt v restauraci má svůj neblahý epilog – Stevovi, který jede do Damašku, musím dávat živočišné uhlí, směji se, že mám asi z Čech otrlý žaludek, ale na jeho místě by mi moc do smíchu nebylo. Za dva dny ho potkávám v Damašku, zdravého jako rybička.
Celý den ještě mám na obdivování Palmyry, této „Nevěsty“ pouště, oázy, od které je nejbližší větší sídlo 170 km daleko. Vrcholem je noc strávená na kopci v poušti se skvělým výhledem na noční zářící město.