Levanta 1996 IV. Střední Sýrie – Crac de Chavalieurs, Hamá

09.02.2011 17:29

Železničář č. 32, 1997

Service mě přiváží až pod ohromné opevnění. Než projdu na hlavní nádvoří hradu, je mi jasné, proč se tak těžko útočníkům hradu dobývalo. Také se to nikomu nepodařilo. Při posledním obléhání roku 1271 se hrstka posledních statečných vzdala sultánu Bajbarsovi a ten jim umožnil důstojný ústup ke Středozemnímu moři.

 

Z hradu je potom nádherný výhled na hory, které dělí vnitrozemí a pobřeží Sýrie, na jedné straně a na straně opačné výhled právě do nížiny největší západosyrské řeky – Orontes, který byla vždy předmětem zájmu všech mocností pro svou úrodnost. Za dob křižáckých států blízko probíhala horká hranice s muslimskými státy.

 

Zajímá mě ovšem současný život. Za tím se vydávám do okolí hradu. Na nečekaném místě narážím na staříka, který pracuje na poli. vyměníme si pozdravy a chvíli posedíme jako bych byl jedním z místních. Neřekli jsme si toho díky mé arabštině mnoho, ale někdy není třeba spousty slov. materiální rozdíly ještě nemusí znamenat odcizení. Jaký to snad byl rozdíl mezi námi – vyslanec „civilizované“ Evropy s foťákem na krku, který utrácí svoje peníze na to, aby jel bůhvíodkud bůhvíkam a který si může platit velké peníze na svoje pobavení, zatímco on pracuje na poli dnes a denně, stejné pole, horko, starost o kousek políčka, trochu sena a oslíka?  Ale v tu chvíli jsem mu snad rozuměl jako každý normální člověk rozumí na světě tomu druhému, když se jeho cesty sejdou a zase rozejdou.

 

Večer re vesnici je svatba. Cizinci, kteří tady budou nocovat samozřejmě musí jít taky. Před chvílí jsem se seznámil s jedním Australanem a dvěma Jihoafričankami a nyní jsme už v učení základům arabského tance v kruhu, v jehož středu hraje do úmoru kvílivá arabská muzika a někteří tanečníci. Protože jsme pro místní stejná atrakce jako oni pro nás, ocitáme se ve středu mnohem častěji než ostatní.

 

Dost však tance, jsme pozvání do domu jednoho z místních obchodníků. jeho bratr nebo snad jiný příbuzný žije v Austrálii, a tak si mají „klokani“ o čem povídat. Zrovna přijel, aby se oženil se svou druhou manželkou. Mnohoženství ještě existuje, i když ne již v takové míře. (Komentář po 4 letech : mnohoženství je v muslimských zemích zakázáno pouze v Turecku a Tunisku, reálně se však více manželek objevuje zřídka). Nač bychom se trmáceli nahoru do hotelu, kde máme věci. Dostáváme každý matraci na zemi – postele zde prakticky nikdo nezná, veškeré činnosti v „obývacím pokoji“ se dějí na koberci. V rodinném kruhu není těžké usnout. Ráno posnídáme chlebové placky, laban (jogurt) něco ovoce a zeleniny a loučíme se s našimi hostiteli. Před domem čeká taxi, které mě vyveze na silnici do Homsu. „Zbytek světe“ míří do Libanonu.

 

S jedním přestupem v Homsu se dostávám do jednoho z nejpříjemnějších měst za celou cestu – Hamá. Krásný je pohled na svěží zeleň, na klidně klapající kola města Hamá. Tato dřevěná kola jsou symbolem města již od římských dob. Říká se, že kdo jednou uslyší píseň vodních kol v Hamá, určitě se do tohoto pozoruhodného města jednou podívá.

 

V Hamá jsem potkal snad nejvstřícnější lidi za celou cestu. Ať jsem seděl na lavičce v parku nebo jenom šel kolem stánku a koupil si pohledy, či dokonce jsem se byl podívat na vodní kolo, následovalo pozvání do kruhu lidí, kde mě přijali jako kdybychom se znali mnoho let. Na splavu, které v Hamá slouží místním obyvatelům jako koupaliště, jsem například strávil přes 3 hodiny a kdybych již neměl koupený lístek na vlak, tak jsem tam snad i spal. Už jste někdy dostali v Evropě tolik pozvání, včetně pozvání domů za jediný den? Později jsem mnoho litoval, že jsem nezůstal, ale cestovatelský plán jsem měl již nalinkovaný a nechtělo se mi již nic na něm pro tuto chvíli měnit.

Je 10 hodin a ve tmě mizí světla onoho půvabného, turisty ještě málo dotčeného města.

Kontakt

Slavomír Horák +420 602 495 454
slavomir.horak [at] post.cz