Levanta 1996 III. Pobřeží Středozemního moře
Železničář, č. 31, 1997
Abych ušetřil za ubytování, chci odjet na noc vlakem. Syrské železnice nejsou tak velké a výběr je trochu omezený. Nakonec vítězí moře a op troše vyspání mě vítá přístav Lattakija. Původně jsem chtěl přespat někde na pláži, ale nakonec hotel v centru města je taky dobrý. To však neznamená, že v jeho okolí není nic jiného než moře a přístav. Především jsou to zbytky kdysi významného města Ugarit, které se pyšní nálezem zřejmě nejstarší abecedy na světě. Než se tam dostanu, poprvé vyzkouším i systém sběrných taxi, zde zvaných servis. Tyto malé autobusy nebo velké taxíky, jak chcete, jsou zřejmě po celém Blízkém Východě nepostradatelným dopravním prostředkem na venkov. Celkem vzato, je tento systém ve své podstatě dokonalý. Nemyslím však, že by se tento druh dopravy mohl přenést do Evropy. Chybí totiž jízdní řád a odjíždí se, když je servis plný. To může trvat 5 minut, ale také půl hodiny. To by se tedy s věčně nervózní evropskou povahou nesneslo. Naštěstí mám času dost a čekat také nemusím dlouho.
V celém areálu Ugaritu jsem sám, obklopen zbytky kdysi nádherných výtvorů architektury. Nádherné ticho a klid v celém okolí je oáza pro duši po těch dnech strávených v rušných velkoměstech. Skoro jako bych viděl některé výjevy z minulosti města. Snad právě tudy kráčela cizí poselstva k audienci, tady již před 3 500 lety kvetl obchod, odtud odjížděly výzkumné výpravy po celém Středomoří.
Zcela mě pohltil duch místa zvaného dříve Ugarit, dnes Ras Šamra. Navíc mi zbývá dost část na koupání ve středozemím moři. Navíc mezi syrskými lidmi nejsem nikdy dlouho sám. Opět se opakuje ten tradiční čajový rituál. Ráno opět vstávám co nejdříve a poloprázdnými ulicemi se Lattakija se mnou loučí. Nasedám poprvé do místního „super de lux“ autobusu na cestě do Tartúsu.
Tyto autobusy jsou fenomén sám pro sebe. Dvacet a více let stará Volva, Scanie či Mercedesy stále věrně slouží jako nejlevnější prostředek na gumových kolech. Spolehlivě vás však dopraví z místa na místo. Dokonce jsem slyšel něco o tom, že řidiči si mohou jezdit jak chtějí. Když se například rozhodnou jet z Lattakije Tartúsu, nic jim v tom vlastně nebrání. Řidič je navíc absolutním pánem, který má na starosti pouze řízení. Všechno ostatní obstarává jeho pomocník. Komunikují spolu řadou signálů, k takovým tradičním patří dvojí bouchnutí na kapotu; znamená naše : „Dobrý, můžeš jet.“
Přístavní město Tartús je pro mě přestupní stanicí, chtěl bych se dneska dostat na největší křižácký hrad Blízkého Východu – Crac de Chevalieurs. Leží asi na poloviční cestě mezi Tartúsem a dalším průmyslovým městem, ležícím již ve vnitrozemí, Homsem. Mám trochu obavy, jestli vystoupím na správné křižovatce. Ale zapomínám, opět na arabskou povahu. Stačí se jednou zmínit, kam jedu, a nejméně polovina autobusu mi na inkriminované odbočce ukáže a zastaví řidiče.