Levanta 1996 II. Halab a Damašek

09.02.2011 17:26

Železničář č. 30, 1997.

 

Přichází klidná noc, první na území Sýrie. I proto se vydávám již o půl osmé ráno na obhlídku města. celkem zbytečně, protože všechny ulice jsou ještě poloprázdné, tady se město probouzí tak kolem 9 hodiny dopoledne, aby v poledním horku opět většina lidí usedla někde do stínu s nezbytným čajem a sousedem-obchodníkem a vedla další z nekonečných diskusí. Evropana přitom z rozhovoru nevyjímaje. Poprvé tak poznávám arabskou pohostinnost, které si v příštích týdnech budu moci užít ještě mnohokrát.

Věnuji se také místním pamětihodnostem. V Halabu (v Evropě se používá spíše označení Aleppo) je to především citadela, prakticky nedobytná pevnost, kterou se například marně pokoušel dobýt i byzantský císař Nikoforos. Když vyplenil město a nemohl zdolat prudké svahy kopce, a také za zabití svého vnuka, dal přivést 12 000 zajatých obyvatel města a na místě je dal všechny setnout.

Dnes je však odtud výhled prakticky na celé město. Hned pod svahy začíná bludiště jedněch z nejstarších súků (tržišť) na celém Blízkém východě. Z výšky jsou to dlouhé zastřešené ulice, táhnoucí se celým starým městem.

Jsme v Asii a základním povoláním je zde obchod. Kdo má, prodává. Na bazarech dostaneme opravdu všechno a ten Halabský stále ještě není jenom atrakce pro turisty, ale součástí každodenního života. Proto zde na turistu nečíhají záludnosti a naháněči jako v Damašku. jednotlivé ulice jsou přísně rozděleny podle druhu zboží, a tak se vedle sebe scházejí obchodníci se zlatem, domácími potřebami, kořením, zeleninou a dalšími produkty. Zvláštností jsou masné trhy. Stačí si většinou zajít tam jednou a nenápadně, ale rychle člověk přejde na vegetariánskou stravu. Na druhou stranu musím přiznat, že pokud jsem jedl maso, nikdy mi po něm nic nebylo. Ale slabší povahy mohou mírně poblednout, když vidí volně visící kusy masa a vnitřnosti. Zárukou kvality a čerstvosti jsou mračna much, které si ujídají zcela zdarma právě ty nejlepší kousky. Dobrou chuť!

Vedro však již vrcholí a lépe je tedy sednout si do stínu stromů a pozorovat nekonečnou lavinu pomalu se sunoucích aut, autobusů, cyklistů a motocyklistů, kteří tvoří jednolitou masu, přes kterou přejít vyžaduje určitý kus umění a trpělivosti, což vlastnost, se kterou ostatně v Asii dojdete nejdál.

Večer poprvé vychutnávám, co je to kupovat jízdenku na vlak. Pravda, arabská jízdenka mi dělala trochu problémy, ale jakmile jsem věděl, co jaká čísla znamenají, byl jsem doma. Arabská čísla se člověk naučí poměrně snadno a stálou praxí se zdokonaluje.

Po několika dnech člověk pozoruje i stálé zlepšování v mluvené arabštině – nouze člověka naučí mluvit. Po prvním dnu jsem schopen vést dlouhé rozhovory o fotbale, Sýrii, Čechách a jiných důležitých věcech. naštěstí se najde dost lidí, se kterými se dá domluvit anglicky, a tak se ocitám prakticky v neustálém dialogu o všem možném. Je tomu tak i při jízdě nočním vlakem do Damašku, kdy polovinu noci strávím rozhovorem s dalším studentem university.

Jako v každém neznámém městě, je těžké se zorientovat i v Damašku. Zde musím poděkovat lidem z australského vydavatelství Lonely Planet, jejichž plánky měst mi v tomto směru velmi pomohly. Je totiž poměrně těžké najít klasické turistické informace, a navíc tam s více jak jedním plánkem nemůžete počítat. I když jsem mámil další odpovědi, bylo to jako mluvit do vrby, a tak je rozhodně lepší spoléhat se na vlastní intuici, případně na domácí.

Na vysokoškolácích se velmi projevuje vliv evropské civilizace, ve městech rychle padají staré zvyky – mohl jsem si to potvrdit o den později v Damašku, kdy se tu a tam jako první vlaštovky mihne sukně nad kolena u dívek, přirozeně již bez závoje. To ovšem nebrání tomu, aby kamarádka, jdoucí vedle ní, neměla na hlavě šátek a nebylo z ní vidět prakticky nic. I to je dnešní Orient. města se čím dál tím rychleji „hamburgrizují“ podle velkého vzoru Západu. Šarí´a, islámský zákon, je často silně porušován. Alkohol již není zdaleka takovým tabu a veřejné chození s dívkou se ve velkých městech začíná minimálně tolerovat. V kontrastu stojí staré zvyky a tradice – zahalené ženy a jejich podřazenost.

(Komentář po 4 letech : Poslední odstavec vznikl tehdy poněkud ze zkreslení věcí. I když jsem potkal „méně ustrojené“ dívky, není to stále znak většinový. Většina místních obyvatel nemá největší vzor v Západu, i když všichni by chtěli být natolik pohádkově bohatí jako zde.O „hamburgerizace“ Východu zatím, alespoň v případě arabských zemí nebo Íránu nemůže být ani řeči. Šarí´a v Sýrii neplatí, ta je posunuta maximálně do roviny mravní. Jinak je tomu však například v Saudské Arábii, kde je šarí´a tzv. hanbalovského směru přímo součástí zákona.)

Damašek je však i město cenných historických památek. Nejslavnější je zcela jistě Ummajovská mešita, v jejímž stínu a chládku se dá dobře přečkat polední vedro a člověk se nikdy nenudí. Muslimové se pětkrát denně obracejí k Alláhovi s modlitbou. Ummajovská mešita je však i svatyně, která je cílem poutníků z celého svět, nejen na jejich cestě do Mekky. Dokud nebyla zavedena letecká doprava a jiné moderní dopravní prostředky, většina poutníků ze severu Osmanské říše putovala karavanami do Mediny a Mekky právě z Damašku, Po určitý čas sloužila i tzv. Hidžázská dráha, vedoucí z Damašku do Medíny). Najdeme zde však i hrobku Jana Křtitele, kterého islám uznává jako jednoho z proroků ani ne tak proroků jako spíše jednu z významným osobností spojených se jménem posledního proroka na Zemi před Muhammadem). Ne všichni sem ale přicházejí za modlitbami. V rozích a u stěn polehávají na kobercích lidé a nenápadný hukot ventilátorů je dobře uspává. Tak proč se k nim nepřipojit? Únava po probdělé noci a venkovní vedro dělají své, a tak se ocitám v říši snů.
V Damašku je škoda každé promarněné minuty a ze spánku mě vyrušili místní strážci s holí, kteří pravidelně všechny spáče budí. Vydávám se tedy opět do spleti rozpálených ulic v Damašku. Po chvíli se ovšem definitivně zamotám do spleti uliček a raději přijímám pozvání k pekařům, kteří momentálně nemají co dělat – nejde proud, ve dne je to prý v hlavním městě docela obvyklá „atrakce“.

Chodit ulicemi a uličkami starého města v Damašku bych vydržel dny a týdny a stejně bych nikdy nepostřehl všechna tichá zákoutí se zelenými a krásně malovanými patii nebo naproti tomu hlučná místa obchodních tříd se živým ruchem až do pozdních hodin.

Večer jsou potom nezapomenutelné zahradní restaurace s fontánami, které zvou k posezení. Každý si v Damašku přijde na své.