Legendy o sedmi spáčích

20.03.2013 18:04

Koranická verze

(citováno podle Korán, překlad Ivan Hrbek, Odeon, Praha 1972, 2. vydání 1991, s. 268-270, súra Jeskyně)

8/9 „Domníváš se, že lidé jeskyně a ar-Raqímu bli zázrakem jedním z našich znamení?

9/10… A hle, mladíci se do jeskyně uchýlili a pravili: „Pane náš, daruj nám od Sebe milosrdenství a připrav nám pro věc naši správné vedení!“

10/11 A zakryli jsme uši jejich v jeskyni té během roků mnohých,

11/12 potom jsme je vzkřísili, abychom poznali, která z obou stran lépe odhadne délku pobytu jejich.

18/19 A tak jsme je vzkřísili, aby se jeden druhého vyptávali. I pravil jeden z nich: Jak dlouho jsme zde setrvali?“ Odpověděl: „Setrvali jsme zde den či část dne jednoho.“ (Nakonec) řekli: „Pn náš zná nejlépe, jak dlouho jsme zde zůstali. Vyšleme jednoho z nás do města s těmito penězi svými, nechť zjistí, kdo nejlepší pokrmy má, a nechť nám o něco potravu přinese; a nechť jená obezřetně a slušně, aby na nás neupozornil nikoho.

19/20 Kdby nás odkrli, ukamenovali by nás anebo by nás donutili vrátit se k náboženství svému; a pak již nikdy bycho nebyli blažení.“

20/21 A tak jsme je odhalili (lidem z města), aby poznali, že slib Boží je pravdivý a že o Hodině pochyby žádné není. A hle, lidé se mezi sebou hádali ohledně věci jejich…

24/25 A setrvai oni v jedkyni své tři sta let a přidáno je k tomu ještě devět.

25/26 Rci: „Bůh zná nejlépe, ja douho tam zůstali, a Jemu náleží nepoznatelné na nebesích a na zemi a On nejlépe je vioucí a slyšící! A nemají oni kromě Něho ochránce žádného a On nečiní nikoho společníkem rozhodnutí Svého!“

Súra 18 Koránu, Al-Kahf (Spáči).

Korán zde navazuje na křesťanskou legendu o Sedmi mladících z Efesu, kteří se v době císaře Decia (249-251) schovali v jeskyni, aby nemusili obětovat modlám. Bůh je uložil ke spánku na 196 let a probudili se již v době, kdy bylo křesťanství oficiálním náboženstvím.

 

 

Biblická verze převyprávěná

(citováno podle Kýr, Karel: Apoštolové a jejich doba (po smrti Ježíše Krista). 2010)

Z četných legend, které se vztahují k církevním dějinám, je památná báje o SEDMI SPÁČÍCH. Děj této vymyšlené události spadá do vlády mladšího Theodosia a do doby podmanění Afriky Vandaly. Když císař Decius pronásledoval křesťany, sedm ušlechtilých mládenců z Efezu se prý skrylo v prostorné jeskyni na úbočí nedaleko Slavičí hory. Když se to Decius dověděl, odsoudil je k smrti a rozkázal vchod zatarasit haldou obrovských balvanů. Mládenci okamžitě upadli do hlubokého spánku, který jakýmsi zázrakem trval, aniž z nich vymizel život, sto oesmdesát sedm let.

Ke konci této doby, když jednou Adoliovi otroci, který výše zmíněnou horu zdědil, odváželi kameny, aby získali stavivo na nějakou hospodářskou budovu, vniklo do jeskyně sluneční světlo a sedm spáčů procitlo. Po spánku, který jim připadal jako několikahodinový, dostali nepředstavitelný hlad. Proto se rozhodli vydat jednoho ze svého středu Jamblicha- tajně do města, aby pro všechny opatřil chleba. Ale mládenec (můžeme-li ho tak po tolika letech nazývat) nemohl poznat tvářnost rodného kraje, který dříve tak dobře znal, a jeho překvapení ještě více vzostlo, když nad hlavní efezskou bránou uviděl vítězně vztyčený kříž.

Na druhé mladíkův neobvyklý oděv a zastaralá řeč pomátly pekaře, kterému platil starobylým penízem s Deciovým obrazem místo běžné římské mince. A tak pojali proti Jamblichovi podezření, že někde skrývá nějaký tajný poklad a odvlekli ho k soudci. Po vzájemném vyptávání vyšel na světlo překvapující objev. Že ode dne, kdy Jamblichus se svými přáteli unikli před zlobou pohanského tyrana, uplynula skoro dvě století. Hned potom efezský biskup, kněžstvo, úředníci, lid, ba sám císař Theodosius pospíšili navštívit jeskyni sedmi spáčů, kteří -udělivše všem požehnání a vylíčivše svoje příběhy- v jeskyni pod Slavičím vrchem pokojně zemřeli.

Původ této tajuplné legendy nelze přičítat pouze zbožnému podvodu a lehkověrnosti novodobých Řeků, protože ústní podání lze zaručeně sledovat až do doby, která nebyla od času, kdy se prý tento div stal, ani půl století vzdálená. Jakub ze Sarugy, syrský biskup, který se narodil za dva roky po smrti mladšího Theodosia, věnoval totiž jedno ze svých dvěstě třiceti kázání chvále „efezských mládenců“. Před koncem šestého století legenda o nich byla přeložena Řehořem Tourským ze syrského jazyka do latiny. A dodnes různé východní církve, navzájem se potírající, svorně zachovávají jejich památku se stejnou uctivostí. A jména sedmi mládenců efezských jsou čestně zapsána do kalendáře římského, ruského i habešského (etiopského).

Ale vážnost vůči jim se neomezila jen na křesťanský svět. Tuto všeobecně známou pověst, kterou bezesporu slýchával Mohamed, když vodil svoje velbloudy na syrské trhy, se dostala jako boží zjevení do koránu. A tak pověst o sedmi spáčích přijaly a samozřjmě si ji všelijak přizdobily i národy od Bengálska až po Afriku a vyznávající mohamedánské náboženství. Dlužno dodat, že Bengálsko je název historické oblasti, která se rozprostírá na území Bangladéše a části indického státu Západní Bengálsko. Zajímavé je, že jisté stopy ústního podání byly objeveny dokonce i v nejodlehlejších skandinávských krajích.

Proč se víra v tuto událost tak snadno a všeobecně rozšířila? Příčína pravděpodobně spočívá ve vnitřní ceně báje samotné. Svět přicházel pomalu z mládí do zralého věku. Anglický historik Edward Gibbon (1737-1794) o této době napsal:
„Přecházímeť nepozorovaně z mládí do věku zralého, takořka ani nezaznamenajíce, že se lidské poměry kolem nás pomaloučku, ale přece jen ustsvičně mění; a v obsáhlejších zkušenostech, kterých nabýváme z dějin, naše obrazotvornost uvykla si viděti pouze nepřetržitou řadu příčin a následků a slučovati tedy i sebevzdálenejší události v celek. Kdyby se však mezera mezi dvěma pamětihodnými obdobími dala naráz vymazati; kdyby bylo možno po přechodném dvoustoletém spánku předvésti nový svět před oči probuzeného diváka, jenž si ještě uchoval živý a svěží obraz světa starého, jeho překvapení a úvahy dozajista by poskytly nejzajímavější předmět pro filosofický román!“

A takový děj nemohl být opravdu příhodněji umístěn než do oněch dvou století, která uplynula mezi panováním císařů Decia a Theodosia Mladšího. V té době bylo sídlo vlády přemístěno z Říma do nového města, které se proistíralo na březích thrackého Bosporu. Nadbytek bojovného ducha byl zkrocen vyumělkovou státní soustavou a podlízavou obřadností. Na trůně pronásledovatele křesťanů Decia se střídali křesťanští a pravověrní králové, kteří vymýtili smyšlené bohy starých časů. A veřejná zbožnost té doba se snažila na Dianiny a Herkulovy oltáře vyzvednout světce a mučedníky katolické církve. Jednota římského impéria byla porušena, jeho sláva ponížena až do prachu, a vojska neznámých barbarů, kteří přicházeli odkudsi ze severních studených krajů, se ujala vítězně vlády nad nejkrásnějšímui evropskými a africkými kraji...

Zpět na

Nachičevan - praktické informace

Nachičevan - cestopis

Kontakt

Slavomír Horák +420 602 495 454
slavomir.horak [at] post.cz