08.02.2011 09:27

Předposlední fáze zhroucení Kyrgyzstánu?

 

Mezinárodní politika, ročník 34, č. 8 (srpen 2010), s. 41-43. ISSN 0543-7962.

 

V Kyrgyzstánu došlo na dlouho očekávaný a obávaný scénář zhroucení státu, cesta k němuž začala přinejmenším již v roce 2005. Situace vyvrcholila v červnu 2010 krvavým masakrem obyvatelstva jižních městech – Oši a Džalalabadu. V médiích se objevila především nálepka mezietnického konfliktu mezi Kyrgyzy a Uzbeky, což je však hrubé zjednodušení situace, jakkoliv by bylo chybou pomíjet tento faktor.

 

Kyrgyzstán se dlouho vyvíjel ve výrazně odlišném duchu než ostatní autoritářské režimy v postsovětské Střední Asii. Přestože vládu prezidenta Akajeva a jeho klanu rozhodně nelze nazvat demokratickou (zejména v letech 2000-2005), prvky otevřeného liberálního režimu, tak populárního mezi intelektuály jeho typu na konci sovětského období, se v kyrgyzské společnosti a politice uchytily. Pokus zasadit liberalismus do Střední Asie však postupně ztroskotal na bujícím regionálním klientelismu, neschopnosti liberální ekonomiky řešit zhoršující se životní úroveň obyvatelstva a také na strachu sousedních prezidentů z „demokratizace“ vlastních zemí. Tyto faktory poté determinovaly stále slabší popularitu režimu uvnitř a nedůvěru ze strany sousedů zvenčí. Poskytnuté svobody nebyly limitovány rovněž fungujícím prostředím vymahatelnosti práva v jakékoliv podobě. Převrat v roce 2005 po zmanipulovaných parlamentních volbách potvrdil tuto otevřenost a zároveň slabost systému. Do čela země se dostaly jižní klany v čele s Kurmanbekem Bakijevem. Nový prezident prosazoval mnohem razantněji kontrolu nad legálními i nelegálními zdroji v zemi, což vedlo mj. k více kyrgyzocentrickému duchu jeho režimu. Na jihu tak byli odstaveni od mocí mnozí uzbečtí podnikatelé i kriminální struktury. Pohodlná ústavní většina po zmanipulovaných parlamentních volbách v roce 2008 mu umožnila iniciovat ústavní i mimoústavní změny, které měly patrně připravit půdu pro dynastické předání moci v roce 2014 do rukou syna Maxima. Jeho koncept „poradní demokracie“, kdy měly být zásadní otázky státu řešeny na lidových shromážděních, tzv.  kurultajích, do určité míry připomínal systém džámáhíríje v Libyi. Režim Kurmanbeka Bakijeva se tak začal výrazně blížit praxi v ostatních středoasijských zemích, což poměrně vyhovovalo okolním režimům (zejména v Uzbekistánu).

 

Horké jaro v Kyrgyzstánu

Když však byli v dubnu 2010 zatčeni všichni hlavní opoziční předáci, akce na jejich podporu opět prokázala slabost Bakijevova režimu. Jakkoliv autoritářský byl jeho styl, armádní generálové (většinou ze severu) na rozdíl od sousedního Uzbekistánu odmítli větší zásah proti demonstrantům a ochranu krachujícího režimu tak po několik dnů zajišťovali nájemní ostřelovači. V řadách demonstrantů poté převládly spontánně vytvořené radikální skupiny, které nikdo nebyl schopen zastavit ani kontrolovat. Výsledkem bylo dobytí sídla prezidenta Bakijeva, ale také následné rabování Biškeku. Moci se ujala v podstatě samozvaná Dočasná vláda, jejíž autorita však byla jen těžko vynutitelná, nehledě k tomu, že přinejmenším do 27. června, kdy proběhlo referendum o nové ústavě a nové vládě, byla tato vláda uvnitř i navenek nelegitimní. Nyní již ex-prezident Bakijev našel útočiště u běloruského prezidenta Lukašenka a jeho klan se pokusil uhájit své pozice v legálních a zejména nelegálních strukturách (zejména přepravě narkotik).

V červnu 2010 se tak patrně spojily zájmy několika skupin. Klan prezidenta Bakijeva hájil své pozice, odstavené elitní ekonomické a kriminální skupiny (mj. i uzbeckého původu) požadovali nové přerozdělení majetku a možná také vnější síly, které neměly zájem na nové vlně deklarované demokratizace země. S ohledem na předchozí přerozdělení přístupu ke zdrojům často na základě etnické hranice tak vypukl konflikt jakoby na etnické úrovni. K tomu „stačilo“ rozšířit několik fám a polopravd v kyrgyzských i uzbeckých komunitách a zaplatit několik tisíc nezaměstnaných lidí (vesměs Kyrgyzů), kteří jakoby „šli pomstít oběti národnosti“. K těmto rozjařeným bandám se potom právě na základě těchto polopravd přidali i mnozí další obyvatelé, ať již kyrgyzské nebo uzbecké národnosti. A jakkoliv i v době vrcholícího pogromu fungovala mezietnická solidarita na mnohých úrovních, podařilo se na dlouhou dobu nabourat sociální a etnické vztahy tak, že jakákoliv vláda bude mít značný problém danou situaci uřídit. A současná vláda jenom těžko bude mít natolik silný mandát, aby dokázala pracovat na obnově jihu země. Tamější ekonomická základna je v troskách a bez pomoci vnějších donorů není její obnova představitelná. Moc dodnes zajišťují kriminální struktury. Největším problémem i po případném návratu uprchlíků bude nedůvěra mezi kyrgyzskou a uzbeckou komunitou. Bezvýchodná situace vede depopulizaci jižního Kyrgyzstánu – migranti všech národností odcházejí do Ruska či alespoň do Biškeku. Tento odliv nadále oslabuje Dočasnou vládu a posiluje kriminální elementy, spojené s klanem bývalého prezidenta.

 

Geopolitika ošského konfliktu

Zahraničí reagovalo na zprávy z jihu Kyrgyzstánu značně rozdílným způsobem. Přestože většina zemí označila události především za vnitřní záležitost Kyrgyzstánu, jenom těžko lze uvěřit, že by zájmy řady aktérů v regionu nebyly nějak dotčeny. Ošské události totiž velmi dobře demonstrovaly rozložení sil v regionu i politiku hlavních hráčů okolo Kyrgyzstánu. Klíčové jsou přitom zejména pozice Ruska, Uzbekistánu, Číny, do určité míry Kazachstánu a očekávaná byla i americká reakce.

Dočasná vláda v Biškeku i mnozí obyvatelé Oše utopicky očekávali příchod ruských mírotvorných sil. Rusko však v této situaci postoupilo ze svého hlediska velmi realisticky. Kromě absence vojsk, která by mohla vstoupit do konfliktu, Moskva nemá zájem zamíchat se do faktické občanské či ještě lépe mafiánské války v jakékoliv zemi Střední Asie. Situace v regionu je zcela jiná než kupříkladu v době občanské války v Tádžikistánu na počátku 90. let. Místní noví vládci na republikové i regionální úrovni tehdy ze setrvačnosti hleděli do Moskvy jako na hlavního rozhodčího jejich vnitřních rozporů. Dnes je do hry zapojeno mnohem více hráčů, kteří jsou již zvyklí na vlastní rozhodování a ambice. Na regionální úrovni se místní autority nepodřizují často ani centrálnímu vedení země, natož cizí síle. Vnější vláda, jakkoliv možná lákavá z hlediska stabilizace, není ani v zájmů lokálních kriminálních struktur, obvykle propojených s politickými elitami. Rusko tak možná v některých očích ztratilo svou tvář, kterou se však pragmatický snaží získávat slibovanou pomocí při obnově zničených měst.

Uzbeckým zájmem bylo především udržet klid ve vlastní zemi. Jakkoliv se spekuluje o možné okupaci jižního Kyrgyzstánu uzbeckými vojsky, kontrola celé Fergánské kotliny by pro Uzbekistán nebyla žádnou výhrou. Jakákoliv akce by byla vojensky i ekonomicky náročná, nehledě na flagrantní porušování mezinárodního práva. Místní obyvatelé jakékoliv národnosti včetně „svých“ Uzbeků jsou v Taškentu považování spíše za „volnomyšlenkářskou“  hrozbu – právě z kyrgyzského území vysílala do Uzbekistánu svobodná rádia, tisk apod. Hlavním zájmem uzbeckého vedení je tak spíše izolace vlastního obyvatelstva od událostí u sousedů. Tento postoj se projevil při rychlém odsunu všech uprchlíků z Uzbekistánu zpět přes hranice. Uzbecké elity navíc řeší spíše své nástupnické problémy, neboť období prezidenta Karimova se patrně chýlí ke konci a jednotlivé klanové skupiny se připravují k boji o převzetí a přerozdělení jeho impéria.

Čína by mohla být dalším pretendentem na přisvojení si Kyrgyzstánu a přetvoření jeho vedení k vlastnímu prospěchu. Přestože je Čína největším obchodním partnerem Kyrgyzstánu, země pro ní nepředstavuje strategickou prioritu ve Střední Asii tak jako například Turkmenistán nebo Kazachstán. Navíc od Číny se vojenská akce ve Střední Asii nejenom neočekává, ale byla by i kontraproduktivní a patrně by nezískala podporu ani vlád, ani obyvatelstva.

Kazachstán, který je rovněž pretendentem na zásah v sousední zemi, by však měl zájem především na severu země, který je s Kazachstánem výrazně spojen ekonomicky. Severní oblasti jsou však prozatím v zásadě ovládány vládou v Biškeku a vměšovat se do událostí na jih od západního hřebene Ťan-Šanu není pro Kazachstán jakkoliv zajímavé a vojensky navíc neprůchozí bez pomoci Ruska. V některých analytických kruzích se uvažuje i o zásahu USA či Turecka (případně spojenými silami obou). Reakce americké strany v dubnu i červnu letošního roku však dala jasně najevo, že se nehodlá angažovat do vnitropolitických záležitostí země a záleží jí především na zachování americké vojenské základny Manas. Ta však leží nedaleko Biškeku a z tohoto hlediska je jih Kyrgyzstánu daleko.

Vnější okolnosti konfliktu jsou tak spíše nepřímé – některým stranám by hodilo angažmá jiných vnějších hráčů v jižním Kyrgyzstánu. Uzbecký zásah by se mohl stát nástrojem nátlaku Moskvy, zatímco příchod ruských mírotvorců by byl příznivý pro americkou administrativu. Nejrozumnějším řešením by tak byl možná jakýsi ekonomický protektorát spojený ovšem s transparentním přílivem rozvojové pomoci. Obojí je však za současné situace jen těžko představitelné. Na jihu Kyrgyzstánu se podobnému kroku budou bránit zejména rozbujelé regionálních klanů, ať již ze strany bývalého vedení okolo Kurmanbeka Bakijeva a jeho rodiny, nebo i tzv. prozatímní vlády, jakkoliv ze strany obyvatelstva by byl takový krok spíše vítaný.

 

Závěr

Kyrgyzské puzzle, donedávna fungující jako relativně jednoduché schéma autority jednoho klanu, se v posledních měsících výrazně fragmentovalo. Situace v zemi může vést k úplnému bezvládí v některých provinciích (zejména ošské a džalabadské), faktickému oddělení relativně klidného severu a neklidného a depopulizovaného jihu, v němž by „vládly“ kriminální struktury, mezi nimiž by propukaly lokální boje. V každém případě jakákoliv další eskalace napětí povede k humanitární katastrofě, se kterou se nebude schopna spravit ani vláda v Biškeku ani okolní státy, které budou mít dosti práce s udržením chaosu vně svých hranic.

 

Slavomír Horák, vědecký pracovník Institutu mezinárodních studií FSV UK, slavomir.horak [at] post.cz