Estonsko - země známá i neznámá

14.02.2011 10:26

Cestopis z roku 1997

Jsou slova a názvy, která sama o sobě nutí člověka se zamyslet nad jejich krásou. Tak znělý mi připadá název malého státu z jedné strany svíraného velkým a mocným sousedem a z druhé strany nevelkým bazénem Baltského moře. Estonsko. To slovo v sobě obsahuje všechno. Když zavřu oči, vybaví se mi opět zelené louky, jezera, venkovská stavení, čisté říčky a přívětiví obyvatelé. Estonsko je o něco větší jak Čechy (Moraváci prominou) a přitom obyvatel má jen o něco více než Praha. V Estonsku je všechno malé a vypadá jakoby na dosah ruky. Snad protože platí přísloví „co je malé, to je hezké“, jsem si tuto zemi zamiloval. Snad proto, že pohnuté osudy tohoto malého národa jsou tak podobné těm našim a problémy, kterými současné Estonsko prochází mají velmi podobný charakter jako u nás. Ale to jsem pochopil, až po návratu z cesty.    

Historie

 

Malý estonský národ to nikdy neměl lehké. Z jedné strany „ruský Ivan“, který chtěl získat přístup k moři a z druhé strany baltská velmoc Švédsko. Ale popořadě. Mezi 3. a 2. tisíci-letím př. n. l. přišli do oblasti Estonska Ugrofinové, jejichž jeden kmen se nazýval Eesti - Estonci. Usadili se mezi dnešním Rižským a Finským zálivem. Byli to především lovci a dlouhá staletí neměli příliš mnoho styků s okolními národy. Z jejich pověstí známe hrdinský epos Kalevův syn, kterou sepsal v 19. století jeden z prvních obrozenců Friedrich Kreutzwald. Toto období bylo přetrženo německou kolonizací a Němci se stali na dlouhá staletí rozhodujícím národem v celém Pobaltí. Jih Estonska ovládli rytíři Livonského řádu až do poloviny 16. století. Země poté přecházela střídavě ze švédských do ruských rukou, v určitých obdobích s intermezzem Polsko-litevského státu. Definitivně bylo Estonsko přičleněno k Rusku roku 1721, mírovou smlouvou z Nystadu - výsledkem Velké severní války mezi Petrem Velikým a švédským králem Karlem XII. Přes velkou snahu o rusifikaci si Estonci zachovali svou kulturu a jazyk a ve 2. polovině 19. století došlo i zde k národnímu obrození, které podporovaly vzdělané vrstvy a uskutečňovali význační literáti, např. již zmiňovaný Kreutzwald nebo národem milovaná básnířka Lydia Koidula. Konec první světové války přinesl poprvé v dějinách národu samostatnost, která však měla pouze krátkého trvání. V roce 1940 přišla okupace nejprve Německem a poté Rudou armádou, kteří na dalších 50 let psali historii Estonské Sovětské republiky. Rok 1990 však byl koncem sovětské vlády v Pobaltí a Estonsko oficiálně vyhlásilo plnou nezávislost 20. srpna 1991, když fakticky republika  již rok a půl samostatně fungovala.

 

Život

Před několika lety bylo všechno problémem dostat - televize, byt, auto - ostatně tyto problémy známe i od nás. Dnes se situace změnila, ale srovnání s námi je stále podobné - seženete všechno a ne každý si to může dovolit. Průměrný plat 2000-3000 estonských korun (asi 5-7000 Kč) není nijak vysoký, vezmeme-li v úvahu, že ceny jsou na naší úrovni a nezřídka i více. Přesto se země může pochlubit největším rozvojem a nejvyšší životní úrovní ze všech států bývalého „Sojuzu“.

Televize

U přátel běžela puštěná televize. Náhle se objevil znak pro reklamu - tedy chvíle, kdy doma obvykle odcházím, ale zde jsme ze zvědavosti zůstali a po prvních obrázcích jsme se váleli smíchy, protože reklamu na vložky Always známe jako své boty, ale v estonském podání zní velice kouzelně. Podobně zajímavý je i pohled do televizního programu estonských kanálů, z nichž dva jsou státní a dva soukromé. Seriály Dallas nebo Bay Watch také obvykle vynechávám, ale v estonštině s ruskými titulky nebo opačně to skutečně nemá chybu.

Estonština

Již při první návštěvě mě zaujaly pitoreskní názvy ulic na starém městě v Tallinu a poté i mluva Estonců, když jsem měl tu čest se o ně starat v Čechách. Posuďte sami, jestli vám nezní malebně název Kiek-in-de-Kok, tedy Pohled do kuchyně, nebo Pikk jalg, v překladu dlouhá noha. Vždy se mi líbí, když Estonec začne počítat - to se potom hemží samými zvukomalebnými „k“, „ks“ a „s“ - uks, kaks, kolm, neli, viis, kuus, alespoň do šesti. Díky pobytu v zemi, se dobrovolně učíme některá základní slovíčka, ale proniknout do systému estonské gramatiky se 14 pády se mi zdá těžší než se naučit číst arabské písmo. V tom je estonština blízká finštině - obě ostatně patří do stejné jazykové skupiny spolu s maďarštinou a některými jazyky na Sibiři. Estonci a Finové se vzájemně mezi sebou domluví, asi jako Češi s Poláky.

Rusové a občanství

Kromě estonštiny se však všude člověk domluví rusky a Čech s trochu provinilým pocitem loví trosky znalostí jazyka „našich bratrů“. Ale sebekritiky není zase tak třeba. Pro jednu třetinu lidí, které potkáte, je ruština první jazyk. Právě tolik tady totiž žije Rusů. Pravda, museli byste je potkávat na patřičných místech, protože většina estonských Rusů bydlí u hranic s „mateřskou“ zemí, zejména v okolí příhraničního města Narva, nebo přímo v Tallinu. Tito obyvatelé často neznají ani estonsky, a tak se nezřídka ocitají v situaci, kdy žijí ve státě jako cizinci. Estonský parlament totiž přijal zákon o estonském občanství, podle kterého musí žadatel kromě jiného prokázat znalost estonského jazyka a reálií. A tyto testy prý nejsou vůbec jednoduché, naši přátelé nám tvrdili, že samotní Estonci s nimi mají někdy potíže.

Tallin

O půl šesté nás autobus vyhazuje na tallinském autobusovém nádraží. Celonoční jízda z Rigy, stejně jako nedospané předchozí noci jsou vidět, ale touha poznat jedno z nejmenších a nejmalebnějších hlavních měst v Evropě nakonec vítězí nad ospalostí. Začínáme shora, kde městu vévodí budova parlamentu a hlavně Pikk Hermann, dnes symbol estonské nezávislosti, na které vlaje vlajka s černým, bílým a modrým pruhem. V okolí budovy je několik malých, ale zapomenutých uliček, z nichž některé ústí na vyhlídky na červené střechy starého města a vzdálený přístav. Naproti parlamentu je nekonečně opravovaný chrám Alexandra Něvského. Za ní je pohled na Pohled do kuchyně, tak se skutečně jmenuje jedna z věží v hradbách, jen v estonštině to zní Kiek-in-de-Kök. Ve středověku bylo údajně možné odtud pohlédnout do každé kuchyně na starém městě. Centrem města je však Raekoja platz, rušné místo s lesem deštníků z mnoha kaváren a restaurací. Poslední nebo první pozdrav může návštěvník dát Tallinu v přístavu, odkud vyjíždějí několikrát denně trajekty do finských Helsinek. Dnes se však tento přístav stává důležitou obchodní tepnou pro nákladní lodě. Tudy proudí velká část zboží ze západního Ruska.

jižní Estonsko aneb komáristán

Kdo však chce vidět „typické“ Estonsko, musí na jih nebo jihovýchod. Naše základna je u přátel ve Vöru, okresním městě s 20 000 obyvateli na jihovýchodě země, asi 50 km od ruských hranic. Odtud se do nekonečna táhnou koberce lesů nebo luk, místy přerušené stříbřitou hladinou jezera. 2 dny se brouzdáme s nezdolným žigulíkem idylickou krajinou s vesničkami, říčkami, jezery a komáry. Komáři jsou fenomén všech severských zemí v létě a nevyhnete se mu za nic na  světě. Jako cizinci jsme pro ně obzvláštní exotika, a tak se právě do nás dávají s neobvyklou chutí. Nepomáhá ani repelent, dokonce ani místní provenience. Je jich tu tolik, že dva zaplácneme a další tři se na nás v klidu „pasou“. Odnáší to zejména Terezka, moje společnice na cestě, která si veze domů skutečně kuriózní suvenýr - štípance od nefalšovaných estonských komárů. Od komárů je nejlepší si vyjet do hor. Naivně se ptám naší přítelkyně Önne, kde vidí hory a odpovědí mi je smích a její ruka ukázala na mírně zvlněné kopečky, které by se daly sotva srovnat se Železnými horami. Přesto to jsou pobaltské „velehory“ s nejvyšším bodem všech tří baltských státu - 318 m vysoký Suur Munamagi, což v překladu znamená Velká vaječná hora a skutečně zdálky trochu připomíná spodní stranu vejce. A aby se snad Estoncům nezdála hora příliš malá, postavili na ní rozhlednu, ze které lze přehlédnout nezvykle zvlněný terén jižního Estonska - „pohoří“ Haanja - výhled je opravdu úchvatný. V jižním Estonsku je častým zvykem, že novomanžel musí svou choť vynést až na vrchol hory a nejlépe až a vrchol této rozhledny. Ačkoliv to není vysoko, přece jen bych si tady raději vybíral nevěstu, která dbá na svou tělesnou váhu. Asi 60 km na sever od Vöru leží druhé největší město země - Tartu. Je zde jedna ze dvou  nejstarších universit v Pobaltí a v průběhu roku je město plno studentů. Nyní však jsou prázdniny a jen několik osamělých studentů zřejmě dohání poslední resty. Önne má na Tartu čerstvé vzpomínky, protože právě tady dokončila před několika dny pedagogickou fakultu. Ale když jdete na správné místo, domluvíte se i česky - své postavení tady totiž má i katedra slovanských jazyků a v záplavě ruštiny se neztrácí ani čeština. Ostatně v loňském roce, kdy jsme měli možnost naše přátelé poznat, měli s sebou ve skupině tlumočnici, která tady češtinu vystudovala.

Národní park Lahemaa

Po necelé hodince jízdy autobusem z Tallinu se dostáváme do středu národního parku Lahemaa. Nejprve míříme do Palmse, abychom získali nějakou lepší mapu parku, ale to je jenom zbožné přání. S lítostí vzpomínáme na naše přehledné mapy a turistické značení. A tak na nějakou divočinu není ani pomyšlení. Procházíme tak alespoň z vesničky Valgejoe k peřejím řek Valgejogi a Loobu, obklopených hlubokými lesy prakticky bez lidí. Pouze v jedné fázi pochodu potkáváme výpravu dětí na školním výletě. Jejich autobus nás svezl asi 0,5 km právě k řece Valgejogi, kde jsme rozbili tábor na noc. Další den odpoledne máme konečně možnost vykoupat se ve Finském zálivu. Vlezu tam spíše z povinnosti, protože na Estonsko nevídaně teplé počasí rozehřálo tělo natolik, že nějakých 18°C se mi zdá silnou ledárnou. Ale vidím, že ani místním se tam příliš nechce. Mnohem lepší to je večer, kdy po západu slunce teplota klesne. Západ slunce tady však v létě zdaleka neznamená úplnou tmu, protože jsou „bílé noci“ a tma je asi tak 3-4 hodinky, od 11 hodin večer. Někteří obyvatelé tuto krásu vychutnávají natolik, že ještě brzy ráno vidíme několik postav s kruhy pod očima, jistě zmožených pouze pozorováním přírody - nebo možná něčeho jiného. Ale dvou cizinců si nikdo nevšímá.

Západní pobřeží

Cestou do Haapsalu potkáváme několik lomů, kde se těží hlavní surovinové bohatství země - hořlavá břidlice. Velká část elektřiny v Estonsku pochází právě z této suroviny. Přímořské městečko Haapsalu nás po dešti přivítalo překrásným slunečným počasím a mírným větříkem od moře. Hlavní atrakcí města je hrad, který je sice částečně v troskách, ale všude je upraveno a čisto a vše se připravuje na večer, ale to bych ještě předbíhal. Procházíme se po nábřežní promenádě s obnovujícím se kasinem, které pamatuje ještě slávu carského Ruska a obcházíme „haapsalské vnitřní moře“ - jezero Vaikeviik. Jako fanda železnic nemohu vynechat malé a útulné železniční muzeum s velmi ochotným správcem. Většina domů je nově opravených, fasády září novotou, u nádraží zrovna majitel jednoho domu natírá. Haapsalu vsadilo na turistiku, zatím však většina cizinců, kteří navštíví Estonsko, zůstává pouze v Tallinu. S nastupujícím večerem se rozhodujeme ochutnat něco s místní kuchyně a v místní restauraci pod hradem si dáváme specialitu šéfkuchaře - Rolaade Root - jak název napovídá, jednalo se o velkou porci rolády z hovězího s oblohou a opečeným bramborem. Uklidněni dobrým jídlem se dáváme do hovoru s jedním Rusem, který byl hned hotov jet s námi do Čech, ani by prý nepotřeboval batohy, jaké máme my. Myslel to možná smrtelně vážně, i když na něm byla vidět mírná únava z „tolko neskolko stakančikov vodky“. Naše plány na večer jsou však poněkud jiné než vést konverzaci v ruštině. V Haapsalu probíhá festival a jedna akce střídá druhou. Vychutnáváme si starou muziku v katedrále na hradě a po jejím skončení nás ohně nalákaly na nádvoří hradu. Probíhala tam totiž středověká hostina. Nebyli jsme sice pozváni ke stolu, ale naštěstí při vzpomínce na sytou večeři se nám nad pečeným selátkem a dalšími vybranými lahůdkami nemusely příliš sbíhat sliny. Ostatně lepší byla potrava duševní, když na pódium vystoupila cikánská skupina a nádvořím střídavě zněly rozpalující ohnivé rytmy a tklivé pomalé písně. Až po půlnoci se dostáváme na nocleh na vyhlédnuté lavičky v parku.

 

„Po železnoj doroge“

Tato věta by nebyla nijak zvláštní, protože sovětská éra a přítomnost mnoha Rusů zanechala stále bohaté vlakové spojení mezi Estonskem a zbytkem bývalého SSSR. Jinak ovšem zní, vysloví-li ji žena v blízkosti estonsko-ruských hranic, kde si o vlakovém spojení můžeme nechat jen zdát. Chtěli jsme si udělat výlet do Ruska, ke klášterům v Pečorách a s pomocí přátel jsme našli poslední vesnici a autobusový spoj s okresního města Vöru na jihovýchodě země. Po hodině cesty probouzejícím se ránem, dojíždíme do vesnice Vommorski. Cedule, snad ještě ze staré éry, ukazuje Petsari (Pečory) 5 km. Výborně, vydáme se po ní, může to být tak hodinka chůze. Jenom jsme neměli tušení, jaký bude hraniční přechod. A skutečně, malá dřevěná závora a stejně malá budka. Přesto jsme to zkusili. Nevím, kdo byl více překvapen, jestli my nebo vojáček, který vyšel z budky. Cizince tady snad ještě neviděl. Se zájmem si prohlédl naše pasy, ale dál nás pustit nemohl. Po mé otázce, jak se tedy dostat do Ruska, z něj vyšla stručná odpověď : „Naprávo, čerez les, tam graničnyj punkt“. Moc se nám to nezdálo, a tak jsme se o kus dál zeptali „ženščiny“, která šla náhodou okolo. Její odpověď byla ještě zajímavější : „Lučše vam po železnoj doroge - tam neskolko metrov odsjuda“.A skutečně po několika desítkách metrů se objevují koleje a za další asi 3 kilometry, křižuje trať Valga - Vöru - Pečory - Pskov silnice. Nevěříme svým zrakům, když se ocitáme přímo uprostřed hraničního pásma. Další voják na nás nevěřícně hleděl, kde jsme se tady ocitli. Naštěstí nám to prošlo. Ale na cestě zpět jsme se raději dostali k našim kolejích „čerez les“. Hranice tam, ke před několika lety nikdo o žádných nevěděl nebo nesměl chtít vědět. Dnes již odděluje dva různé světy, které vzájemně k sobě nesmějí. Estonci totiž potřebují víza do Ruska, stejně jako Rusové do Estonska. A tak hranici překračují pouze ti, kteří jsou někde mezi - estonští Rusové.

Výlet do Ruska

 Překročení hranic s Ruskem znamená viditelný rozdíl v životní úrovni. Obchody mají také pestrý výběr zboží, ale dovolit si jej může málokdo. Ulice již nejsou tak čisté domy méně upravované. Poslední, co ještě místním lidem zbývá, je Bůh - ruský národ se k němu vždy nejvíce obracel v nejtěžších chvílích. V rekonstruovaném souboru klášterů v Pečorách je to vidět nejvíce. Hlavní chrám je plný lidí a před ním žebrá malý chlapec o kus chleba na „bohatých“ cizincích.  Oběd nám v takovém prostředí ani nechutná. Ještě na hranicích nám to potvrzují tři ruské „bábušky“, které pronášejí sice krásná, ale na dnešní dobu příliš prázdná slova o snášenlivosti všech lidí a o tom, že by všichni lidé měli ctít Boha, a tak se stát lepšími.

 

Nägemiseni eesti

 Nelze v jednom článku postihnout všechny zajímavosti této krásné země, snad trochu na pokraji Evropy, ale rozhodně ne zapomenuté. Je potřeba přijet a vidět. Poslední den ráno odjíždíme z Vöru do Tartu a odtud nás naši přátelé z pěveckého sboru místní pedagogické fakulty vezou do Litvy. Razítko do pasu jakoby říkalo Nägemiseni - Nashledanou!

Kontakt

Slavomír Horák +420 602 495 454
slavomir.horak [at] post.cz