Batken 1999 - islám nebo narkotika?

Komentář ze září 1999

Po dvou letech od podepsání mírově dohody v Tádžikistánu se v oblasti střední Asie vedly ozbrojené boje. Jedná se o střetnutí sil kyrgyzské, a částečně i uzbecké, armády proti tzv. islámským bojovníkům v oblasti jihozápadního výběžku Kyrgyzstánu - v Batkenu. Tento článek by měl analyzovat příčiny vzniklé situace a její souvislosti.

Kořeny konfliktu

Batkenská operace, jak je nyní ozbrojený konflikt nazýván, byl ze strany oficiálních kruhů Kyrgyzstánu a Uzbekistánu prezentován  jako boj proti islámským extremistům. Jeho kořeny, jak bude naznačeno dále, však nespadají pouze do islámské ideologie. Celý konflikt má mnohem širší pozadí, než je právě pouze zmíněná operace.

Je třeba zařadit jej chápat jako boj legálních i ilegálních struktur, které mají zájem o moc především v Uzbekistánu i v Tádžikistánu. Kyrgyzstán se zde stal spíše tranzitním koridorem.

V Uzbekistánu v současné době vládne president Karimov s pomocí klanů, které jsou jemu spřízněné. Společnost v této zemi se formuje ve společenských jednotkách, mahallách[1], které vybírají ze svého středu své předáky, většinou nejstarší členy obce - aksakaly (bělovousí). Tyto mahally se spojují do větších skupin - klanů (mafií, rodů), opět většinou založených na lokálním principu. Spřízněné klany poté vládnou na principu rotace nejvyšších představitelů tak, aby klan kontroloval mocenské, finanční, případně stranické struktury země. Klanoví předáci proto mají pod kontrolou podniky, banky a politické posty. V současné době jsou na nejvyšších místech klany ze Samarkandu a Buchary, které postupně vytlačily dříve vládnoucí taškentské struktury. Ze Samarkandu pochází také současný president Karimov.[2]

V Tádžikistánu je struktura velmi podobná. Klany, které kontrolují politickou moc v zemi, pocházejí z jižní oblasti země - z Kulyabu[3]. Ekonomiku však od dob Sovětského svazu drží především Chodžentské, dříve Leninabadské, skupiny ze severu země, ačkoliv se lidem z Kulyabu daří kontrolovat alespoň část ekonomicky významných podniků mimo chodžentskou oblast.

V obou zemích existují struktury, které nemají reálný vliv na vysokou politiku země, proto musí hledat jiné zdroje příjmů. K takovým skupinám patří část struktur z Fergánské kotliny a tzv. Autonomní oblasti Horský Badachšán, kde má vláda v Dušanbe malý vliv od občanské války, která oficiálně skončila podpisem mírové dohody mezi Spojenou tádžickou opozicí a dušanbskou vládou. Podle této smlouvy měly bojovníci na straně opozice, mezi něž často patřili polní velitelé a vojáci spojení afghánským hnutím Taliban a extrémními islámskými kruhy, především z Pákistánu a Saudské Arábie, složit zbraně nebo se přihlásit do řad pravidelné tádžické armády. K tomuto kroku však přes ujišťování vůdce tádžické opozice Saida Abdullo Nurího nedošlo zejména proto, že Islámská strana obrody Tádžikistánu i sám Nurí nemají všechny své polní velitele pod kontrolou. Tito velitelé poté operují na vládou nekontrolovaných základnách v Tádžikistánu a Afghánistánu, kde k jejich hlavním příjmům patří doprava drog z Afghánistánu do Ruska a dále do Evropy. Tyto cesty vedou přes Tádžikistán do Uzbekistánu a především Kyrgyzstánu. Nejoblíbenější cestou dopravy narkotik je tzv. „Pamírská dálnice“, vedoucí z tádžického Chorogu, hlavního města autonomní oblasti Horský Badachšán do kyrgyzského Oše. Tato cesta však je již dnes stále lépe hlídána z kyrgyzské strany policejními složkami a tím se doprava narkotik komplikuje. Proto se začala používat nová cesta, která vede v Tádžikistánu přes vládou neovládané údolí Karategin s řekou Vachš, která přitéká z Kyrgyzstánu, na jehož straně do minulého roku nabyly ani pohraniční hlídky[4]. Odtud vede cesta do Oše, jehož tržiště je jedním z hlavních „překladišť“ narkotik.

Extrémní síly islámu nebo narkomafie?

Jak již bylo naznačeno, lidé, kteří vedli skupinu ozbrojenců, měli svůj původ v Fergánské kotlině, konkrétně z Namanganu, který patří k nejreligióznějším oblastem střední Asie.

V této oblasti došlo v 90. letech k vraždám několika představitelů místní policie nebo správních orgánů. Od 80. let zde fungovala ilegálně skupina pod názvem Tavba (Pokání, Blahoslavení), která měla svá „pracoviště“ nejen ve Fergáně, ale například i v Biškeku. Jejím deklarovaným cílem bylo svržení režimu presidenta Karimova a nastolení islámského státu v Uzbekistánu, nebo alespoň ve Fergánské kotlině. Postupně si tato strana získávala několik příznivců, především v řadách mladých a nezaměstnaných lidí a mezi těmi, kteří měli své příbuzné ve vězení, nejčastěji  za protistátní činnost. Skupina od počátku spolupracovala s „emisary“ z Afghánistánu, Pákistánu, Saudské Arábie, kteří oficiálně vyučovali islám v Namanganské mešitě Gombaz. Naproti tomu stoupenci hnutí byli vysíláni na různé výcvikové tábory a školení do Saudské Arábie, Afghánistánu, Pákistánu, případně do Čečenska, kde se zúčastňovali například bojového výcviku v táboře známého polního velitele Chattába v Šali.[5] Zdaleka ne všichni šli do táborů dobrovolně - únosy mladých lidí z Fergánské kotliny byly téměř na denním pořádku.[6]

 Peníze získávalo toto hnutí z pákistánských, afghánských a saúdskoarabských zdrojů a vlastní „činností“ při dopravě drog. Podle některých údajů ovládala tato skupina až 70% všech drogových obchodů.[7]

Taškent - únor 1999 - předzvěst Batkenu

Jeden z pokusů o dosažení cílů této organizace se odehrál 16. února 1999 v Taškentu, kdy vybuchla před budovou kabinetu ministrů bomba, jejíž obětí se měl stát president Karimov a následně měl být proveden státní převrat. Presidentův program se ale opozdil a bomba vybuchla o několik minut dříve, než Karimov dorazil na místo. Kromě 16 mrtvých a 100 raněných měl atentát dohru v podobě masového zatýkání údajných i skutečných tzv. „islamistů“, tj. příslušníků extrémních náboženských skupin. Významná část z těchto lidí pocházela z Fergány a tato represívní akce měla za následek zvýšení počtů přívrženců.

Část vedení však musela uprchnout z Uzbekistánu a skrývat se ve výcvikových táborech v Afghánistánu nebo v Tádžikistánu, především v místech, které nebyly pod kontrolou dušanbské vlády, tedy v údolí Karategin a v Horském Badachšánu. Zde také začala příprava na další boj, který měl skupině pomoci k návratu do Fergány a zabezpečení cest pro narkotika.

Kdo byl ve vedení této skupiny? Jejím hlavním vojenským velitelem byl Abduvali Juldašev, přezdívaný Abdulaziz. Po taškentských událostech v únoru 1999 byl jeho otec Machmadalli, který byl vedoucím střediska strany v Biškeku, zatčen a předán do Uzbekistánu.

Jedním z hlavních organizátorů celé skupiny však byl Džumambaj Chodžiev, zvaný též Džuma Namanganí. Tento afghánský veterán byl nucen roku 1992 uprchnout z Uzbekistánu a usadit se v údolí Karategin v Tádžikistánu, kde si zřídil svůj výcvikový tábor a ovládal v Tádžikistánu přepravu narkotik. Je velmi dobře připraven především na diversní boj, k jeho vybavení patří, kromě jiného, i zbraně protiletecké obrany a rakety typu Grad. Jeho „mužstvo“ tvoří „islámští žoldnéři“ z Uzbekistánu, Afghánistánu, Tádžikistánu, Kyrgyzstánu, Pákistánu a arabských zemí. Podle oficiálních uzbeckých zdrojů byl „Džuma“ ve spojení s ministrem pro mimořádné situace Tádžikistánu Mirzo Zijojevem, který byl mimochodem velitelem sil Spojené tádžické opozice v občanské válce v Tádžikistánu. Předseda Komise pro národní usmíření v Tádžikistánu a bývalý vůdce Spojené tádžické opozice Said Abdullo Nurí však jakékoliv spojení s Namanganím odmítl. Podle stejného zdroje byly informace o dění v Batkenu kromě Zijojeva předávány do hlavních sídel organizace v Kábulu a Kandaháru.[8]

Jeho dalším významným pomocníkem byl Tochir Juldašev, přezdívaný „Bej“ nebo „Ředitel“, který měl údajně důvěrné styky v afghánským hnutím Taliban. Na podzim roku 1998 si dává titul emíra Islámského hnutí Uzbekistánu. Operuje zejména v Afghánistánu a měl údajně po atentátu na Karimova v únoru 1999 převést své oddíly z Afghánistánu do Uzbekistánu.

Po neúspěchu s pokusem o atentát na presidenta Karimova, který měl být signálem k aktivizaci příslušníků skupiny po celém Uzbekistánu a kdy měla přijít pomoc z Tádžikistánu (Džuma Namanganí) a Afghánistánu (Tochir Juldašev), se připravoval další plán, který měl spočívat v převratu. Tento akt měla provést právě ozbrojená agrese Namanganího armády přes batkenský okres do Fergány, spojenou právě s kontrolou narkotras. Je však možné, že proklamovaný průnik do Uzbekistánu byl pouze zastíracím manévrem Džumy Namanganího, který „pouze“ potřeboval zabezpečit trasu narkotik, jichž se v roce 1999 údajně v Afghánistánu urodilo rekordní množství - více jak 4500 t.[9]

Vývoj konfliktu v Batkenu

Sled událostí v Batkenu začal koncem července, kdy byl zaznamenán pohyb bojovníků z Tádžikistánu v Batkenské oblasti. První reálný vpád ozbrojenců do Kyrgyzstánu se však odehrál 4. srpna 1999, kdy byli zajati 4 představitelé vojenské a civilní správy batkenského okresu. Po několika dnech však byli osvobozeni a oddíly MO Kyrgyzstánu se stáhly na výchozí postavení, což bylo z kyrgyzské strany hrubé podcenění situace, protože již 22.-24. srpna došlo opět k těžkým srážkám, ozbrojená skupina z Tádžikistánu vedená Abdulazizem získala do své moci obce, např. Zardaly a v místě Altyn-žylga byli zajati 4 japonští geologové s jejich tlumočníkem, dále generál MO Šamkejev a jeden voják ozbrojených sil. V té době bojovníci zaútočili na různých místech na posádky ozbrojených složek Kyrgyzstánu. Jejich celková síla se odhadovala asi na 650 mužů. Množství místních obyvatel uprchlo z míst bojů a počet uprchlíků se jen po prvních dnech bojů odhadoval na 4000.

25. srpna letecké síly Uzbekistánu bez předchozí konzultace s kyrgyzskými orgány začaly bombardování pozic bojovníků v Kyrgyzstánu a Tádžikistánu - obě země podaly protest proti vměšování do vnitřních záležitostí země.

Koncem srpna byl učiněn pokus o vyjednávání s bojovníky o osvobození zajatců. Neoficiálním mluvčím za kyrgyzskou stranu se stal Tursunbek Akunov. Jeho jednání však ztroskotala a jediným výsledkem bylo zjištění, že zajatci jsou dosud naživu.

Na počátku září kyrgyzská vláda provedla částečnou mobilizaci záložníků a vyzvala dobrovolníky ke vstupu do armády. Mezitím však přes hranici přicházeli posily ozbrojenců z tádžických táborů.

V první polovině září však byla „fronta“ stabilizována a s výjimkou přestřelek nedocházelo k významnějším bojům. Vládní strana však postupně získávala materiální i technickou převahu a navíc mohla počítat s téměř plnou podporou místního obyvatelstva. Nové světlo nepřinesla ani další mise Tursunbeka Akunova do obce Zardaly a ozbrojenci vzkázali, že budou vyjednávat pouze s oficiálními představiteli vlády.

18. září po přestřelce s vojsky ministerstva obrany padl jeden z velitelů celé skupiny - Abdulaziz Juldašev. Tato akce měla zřejmě být rozhodujícím úderem bojovníků, kteří pokračovali ještě další dva dny v napadání postavení kyrgyzských vojsk, ale byli nuceni se stáhnout. Postupně byly oddíly Namanganího do začátku října vytlačeny z většiny míst batkenského okresu, s výjimkou obcí Zardaly, Korgon a Šiber. 4. října 1999 provedly letecké síly Kyrgyzstánu několik úderů na pozice bojovníků. Podle údajů Rady bezpečnosti Kyrgyzstánu ze 7. října přinesly tyto údery do řad bojovníků zmatek[10] a během následujícího týdne se většina z nich stáhla do okolí tádžického Džirgatalu. Pomocí odposlechu se podařilo zjistit, že neúspěchy zanesly do řad bojovníků nesoulad, a to především mezi tádžickými a uzbeckými příslušníky ozbrojené skupiny Namanganího. Posledním problémem zůstávala skupina zajatců, mezi nimiž byli i 4 japonští geologové a generál Šamkejev. V této věci vyjednával poslanec kyrgyzského parlamentu (Žogorku Keneš) Bakir uulu s uzbeckou a tádžickou opozicí, které mají vliv na Džumu Namanganího. Nakonec došlo 17. října 1999 k předání uprchlíků. Tím byla de facto uzavřena vojenská a technická stránka akce.

Počátek předvídané nestability střední Asie?

Budoucnost daného regionu je však nadále krajně nejistá. Přestože začala být tato část kyrgyzsko-tádžické hranice lépe střežena a parlament schválil vytvoření nové, Batkenské, oblasti jako samostatné administrativní jednotky[11], zůstává tato část země ekonomicky slabá, s málo rozvinutou infrastrukturou a ne optimistickými vyhlídkami na budoucnost. Proto je neustálé nebezpečí, že z tádžických údolí přijde další možný útok, možná ne v podobě útočné síly, kterou představily oddíly Namanganího, ale pomocí partyzánského boje, teroristických útoků nebo menších akcí, které nejsou závislé na velkém počtu lidí. V oblasti existuje také několik tajných přívrženců skupiny Namanganího, většina z nich však především z ekonomických důvodů. Právě oblast Tádžikistánu, jihozápadního Kyrgyzstánu a Fergánské oblasti je považována za jedno z center možných konfliktů, jež jsou v centrální Asii očekávány odborníky již mnoho let a kde by nejohroženějším státem měl být Uzbekistán. Tyto střety mohou mít podobu podobných drobných válek, ať již pod prapory islámu, nebo narkomafie, případně, jak ukázaly i události podzimu 1999, kombinace obojího. V každém případě bude záležet na tom, jaké důsledky z minulého roku vyvodí příslušné státy, především Kyrgyzstán, Uzbekistán a Tádžikistán. Byť byla ze strany Uzbekistánu a Kyrgyzstánu zesílena kontrola hranic a přijata některá opatření k monitorování podezřelých skupin, Tádžikistán, který je dosud zmítán vnitřními problémy a vyrovnáváním se s následky občanské války, bude zřejmě ještě dosti dlouhou dobu působit jako destabilizující faktor v oblasti s největším konfliktním potenciálem. Tomu dodává i těžko střežitelná hranice s nestabilním Afghánistánem. Spekuluje se o možném znovuzahájení bojových operací již na jaře, poté, co v horských průsmycích roztaje sníh.