Afghánistán – proti komu válka?

08.02.2011 16:24

Slavomír Horák

Literární noviny, 12/2001, (17.10.2001), s. 7

Na pochod proti Afghánistánu se vydala třetí světová mocnost. Po třech neúspěšných pokusech Velké Británie v 19. a 20. století a Sovětském svazu v 80. letech 20. století, je to na počátku nového století jediná současná světová supervelmoc. Jaké její jsou vyhlídky pro tentokrát?

Vnitřní hráči

Tálibán : Hnutí, které v roce 1994 razantním nástupem s podporou Pákistánu a některých dalších zemí (včetně tichého souhlasu USA) vytlačilo dosavadní soupeřící frakce bývalých spojenců z řad modžáhedů. V Kábulu a na dalších územích, které hnutí získalo pod svou kontrolu (až 90% území země), byl zaveden velmi přísný režim, který kombinoval značně fundamentalistické pojetí islámského práva (šarí’i) a místní kmenové tradice s důrazem na paštunské etnikum, nejpočetnější národ Afghánistánu.

Původ hnutí je nutno hledat zejména v chudých venkovských oblastech okolo jihoafghánského Qandaháru, který tradičně patřil k religióznějším oblastem země. Většina vůdců hnutí má kromě společného původu i společnou ideologickou přípravu v pákistánských náboženských učilištích (medrese) fundamentalistického hnutí deobandi. (tento islámský fundamentalistický směr vznikl roku 1867 v Indii a jeho cílem je návrat k čistému islámu a potírání místních kultů. Na počátku 20. století vznikla na základě tohoto hnutí misijní tablighí džama'at (založena Muhammadem Iljásem), usilující o islamizaci tzv. „zdola“. Tálebán však vznikl na základech čisté deobandíje).

Duchovní i materiální podpora přicházela především z Pákistánu, Spojených Arabských Emirátů a Saudské Arábie, které také jako jediné kábulskou vládu přiznaly a navázaly s ní diplomatické styky (dnes, jak známo, existují diplomatické styky pouze s Pákistánem). Kromě těchto států podporovaly Tálibán i další kruhy – ponejvíce z řad islámských extremistických milionářů. Nejznámějším „sponzorem“ hnutí byl dnes již všeobecně známý Usáma bin Ládín, který si navíc na jaře 2001 vzal jednu z dcer duchovního vůdcem hnutí Tálibán Muhammada Omara. Tento krok je pro „teroristu č. 1“ klíčový, protože se podle místních zákonů dostává pod ochranu příbuzných za všech okolností. Zde vězí i důvod, proč vedení hnutí odmítá vydání svého příbuzného.

Severní Aliance

Toto uskupení je konglomerátem bývalých modžáhedů, které spojuje hlavně odpor proti hnutí Tálibán a donedávna i vedení legendárního „Lva z Pandžšíru“ Ahmada Šáha Mas’úda. Politické vedení drží v rukou bývalý president Borhánoddín Rabbání. Nový velitel Mohammed Fahim sice nemá takovou autoritu jako jeho předchůdce, ale díky podpoře značné části světa (v první řadě Ruska) a případným úspěchům v bojích proti Tálibánu, může získat vliv nejen mezi „svými“ jednotkami, ale přitáhnout i některé síly protivníka. Jak je však vidět z posledních událostí, opozičním jednotkám se zatím daří pouze v lokálních bojích a nikoliv v rámci širokého strategického útoku.

Problémem Severní Aliance je značná křehkost celé koalice, která se může po eventuálním pádu Tálibánu velmi snadno rozpadnout na různé zájmové skupiny, které o sobě již dnes dávají vědět.

I kdyby se Severní Alianci podařilo zachvátit moc v Kábulu nebo ve větší části země, bude velmi problematické získat podporu paštunských kmenů, doposud loyálních „své“ tálibanské vládě. Negativním faktorem Rabbáního je jeho silná orientace na své zahraniční spojence, především z Ruska, ale i z dalších zemí (Írán, Evropa), což může vést k pocitu loutkově ustavené vlády.

Národní islámská aliance

Tyto vojenské síly bojují pod vedením známého uzbeckého generála Dostúma, podporovaného Taškentem. Dostúmovi se podařilo v roce 1992 ovládnout proti svým současným spojencům větší část severního Afghánistánu. Svým významem však tyto jednotky budou málokdy schopny zasahovat v celoafghánským měřítcích, ačkoliv jejich lokální význam z nich stále činí důležitého hráče opozice.

Král Záher šáh

Stařičký monarcha, který byl svržen převratem  roce 1973, byl opět vytažen na světlo denní a nechal se podle vlastních prohlášení chytit na lákadlo návratu do země. Ovšem Afghánistán se po téměř 30 letech jeho emigrace změnil k nepoznání a lidé v něm zřejmě nebudou vidět sjednocující element pro celou zemi, ale jako Západem vnuceného protektora. Je tedy nebezpečí, že zůstane v zemi bez podpory nebo jako loutka v rukou současných vlivnějších uskupení.

Z dalších skupin hrají v Afghánistánu svou roli pohraniční paštunské kmeny, které nebyly nikdy v dějinách plně pod kontrolou Kábulu. Většina z nich je prozatím na straně Tálibánu, také díky etnické spřízněnosti a jakákoliv nepaštunská vláda  s nimi vždy bude mít velké problémy.

Vnější síly v konfliktu

USA

Dnes jsou Spojené státy, spolu se svým nejbližším spojencem Velkou Británií, bezpochyby nejvýznamnějším hráčem na afghánském poli. Prozatím se při svých akcích Američané mohou opřít na podporu svých spojenců, ale i na podporu některých asijských a muslimských zemí. V současné době bude zřejmě klíčovým spojencem Pákistán, jehož president Mušarraf se snaží nenápadně vycouvat ze strategického spojenectví s režimem Tálibánu, ačkoliv ani nemá zájem přerušit s „molly“ veškeré styky. Na druhé straně Írán, regionální velmoc a další významný hráč v této afghánské partii, vyjádřil zdrženlivý nesouhlas s akcemi, což reálně znamená odmítnutí jakýchkoliv amerických akcí v regionu a posilování amerického vlivu.

Vztah USA k tálibánské opozici se navíc vyznačuje velmi zdrženlivou a okolnostmi vynucenou podporou. Znoudobytí Kábulu nepaštunskou Severní Aliancí, spoléhající navíc na Tálibánem nenáviděné Rusko, není z geopolitických i vnitroafghánských důvodů právě lákavá představa ani  Pentagon, tak i Islámábád.

Útoky zahájené 7. října jsou logickou akcí odvety, otázkou zůstává, jak mohou tyto akce vést k vyhlášenému cíli – ke zničení údajných vojenských základen teroristů. Americké velení zatím neupřesnilo další kroky, které by měly následovat po leteckých akcích, které budou muset brzy skončit, protože již nebude na co rakety posílat. Pro vývoj v celé oblasti bude důležité rozhodování o případných pozemních operacích, ke kterým, podle mínění mnoha expertů, nejsou Američané v horizontu několika příštích měsíců připraveni. Spíše než o širokou operaci by se mělo jednat buď o jednání prostřednictvím Severní Aliance, nebo spíše o menší akce zvláštních jednotek proti předem vybraným cílům. To ovšem předpokládá vynikající výzvědnou síť, která by monitorovala důkladně situaci v zemi, přesuny vojenských částí i údajných táborů pro přípravu teroristů. A tato síť zatím není plně k dispozici.

Rusko

Vladimír Putin prohlásil, že Rusko se přímo nebude přímo angažovat v bojových operacích. Podle Alexandra Lukina, poslance Dumy, je však Rusko již dávno zataženo do dění v regionu, ať již díky 201. motostřelecké divizi na tádžicko-afghánských hranicích nebo přímou a otevřenou podporou Severní Aliance. Ruské zájmy v sousedním středoasijském regionu ostatně přímo budou nutit Moskvu k větší angažovanosti v novém konfliktu.

Moskva nemá především zájem na jakýchkoliv nepokojích ve své „zóně přímého vlivu“, kam spadá Kazachstán, Kyrgyzstán nebo Tádžikistán, ani v zóně potenciálního vlivu, kam spadá zejména Uzbekistán. Stejně tak se v Kremlu nebudou tvářit přívětivě ani na posilování amerického vlivu v regionu, ačkoliv za současné situace jsou zájmy obou světových velmocí  shodné – likvidace terorismu.

Střední Asie

Středoasijské státy se mohou při této akci spoléhat především na pomoc zvenčí, protože samy by nebyly schopné efektivně bojovat proti případnému rozšíření konfliktu. V největším nebezpečí je zřejmě geopoliticky nejdůležitější hráč v regionu – Uzbekistán. Ačkoliv Tálibán vyhlásil Uzbekistánu ozbrojený džihád, ve světle současného tlaku hnutí nemá síly na jakoukoliv přímou vojenskou akci. Na druhé straně ve Střední Asii operuje mnoho přívrženců uzbeckých opozičních skupin, z nichž část z nich se obrací k militantnímu islámskému extremismu a má s vůdci Tálibánu dobré kontakty. Bojovníci jednoho z nich - Islámského hnutí Uzbekistánu, je schopno s pomocí svých přívrženců vyprovokovat nepokoje v hustě zalidněné Fergánské kotlině i v dalších oblastech.

Možné scénáře ve vnitřní situaci v Afghánistánu

Ukázat možnosti budoucího vývoje v této velmi nepředvídatelné zemi je do značné míry hádání z křišťálové koule – existuje mnoho neznámých faktorů, jak vnitřních, tak vnějších.

Technická převaha USA je zcela jasná. Výhodou jakýchkoliv jednotek v Afghánistánu je jejich mobilita a tím i horší možnost zjišťování jejich aktuální pozice. V případě pozemní operace, která by vedla ke svržení Tálibánu, je pravděpodobné, že hnutí přistoupí k  partyzánské války pomocí malých a nenadálých (a tím i vysoce efektivních) akcí, podobně jako tomu bylo i v případě války proti Sovětskému svazu. Tálibánu nebo jejich výcviková střediska dobytím Kábulu nebo Qandaháru zdaleka nekončí.

Jestliže ve Washingtonu počítají s vytvořením vlastní loutkové koaliční vlády v Kábulu, je otázka, kdo do ní bude moci reálně vstoupit. Severní Aliance nebude v přijatelná pro většinu paštunského obyvatelstva. Případné umírněné křídlo Tálibánu, tvořené převážně Paštuny, které by se mohlo zúčastnit případné koalice, bude rovněž těžko hledat podporu stále svých radikálních částí tohoto etnika. Záruka, že jakákoliv vláda složená z více bojujících stran (současných spojenců či nepřátel) vydrží a stabilizuje situaci v zemi, je velmi malá. Bohužel je třeba konstatovat, že pro Afghánistán po desetiletích bojů momentálně neexistuje celoafghánský sjednocující prvek.

Z vojenského hlediska je problémem i pomalu končící sezóna, kdy je možné vést reálně pozemní operace. V listopadu obvykle v afghánských horách začíná padat sníh a některé strategické spojnice se stávají těžko průjezdnými, zvláště v případě, kdy Američané naruší bombovými útoky již tak slabou dopravní infrastrukturu země. Zimního „oddechového času“ Tálibové využijí k vnitřní konsolidaci a přípravám na další boje na jaře. V současné době bude důležité, zda se opozičním jednotkám podaří dobýt strategické body v zemi – např. město Mazar-e Šaríf, leteckou základnu Bagram, případně samotný Kábul, a to včetně okolních hor a strategických komunikací. I v případě, že se podaří tyto body získat pod kontrolu Tálibánu opozičních sil, efektivní kontrola celých komunikací je prakticky vyloučená.

Rozdíly mezi jednotlivými bojujícími stranami, dokonce i v jejich rámci, jsou nadále natolik velké, že k nějaké národní shodě sotva může dojít. A tak mír a likvidace jakýchkoliv teroristických uskupení na území Afghánistánu a v sousedních oblastech jsou nadále značně vzdálené a úspěch vojenské operace USA v jakékoliv podobě, tj. zajištění „prvního kořenu teroristického zla“, se bude rodit jen s velkými obtížemi, pokud se jej vůbec podaří dosáhnout.

 

Autor je studentem Ruských a východoevropských studií FSV UK

Moskva, 9.11.2001