Pohádkové hrady - učebnice ománských dějin

Vyšlo v časopisu Velbloud, roč. 7, č. 1, 2014, y. 2014, s. 30-34.
 
Slavomír Horák
 
Ománské hrady obvykle majestátně září na kilometry daleko nebo jsou to první budovy, které návštěvníkovi padnou do oka, jakmile přejede poslední sedlo vedoucí k příslušnému městu. Některé jsou však spíše schované uprostřed palmových hájů a jiné vyzývavě hledí na koráby, rybářské čluny a dnes tankery s ropou či zemním plynem na jejich cestě po Arabském moři. Jiné jsou však ukryté uvnitř měst a najít k nim cestu by nebylo snadné nebýt ukazatelů, jež se podél cest množí pro zvídavé turisty. Hradní architektura v Ománu patří k podobným vrcholům návštěvy Ománu vedle pouštních písků či pláží. Není také divu, že řada hradů je zapsána na seznam světového dědictví UNESCO.
Majestátní stavby zároveň vyprávějí ománské dějiny, ať již stojí na pobřeží nebo ve vnitrozemí. Dozvíme se z nich o jednotlivých ománských dynastiích, jejich centrech, které reprezentují honosná hradní sídla. Dozvíme se však také o ománských rodech a kmenech, které vládly často nezávisle na snaze o sjednocení ománského území. Hrady rovněž vyprávějí příběh nejrůznějších vlivů a vkusů, které na tento typ staveb působily zvenčí. Blízkost Persie, starověkých center Předního východu či islámského světa byl Omán vždy významným místem tranzitního obchodu, a proto se v místních hradech odráží jemné perské vzory, arabská přímočarost, stejně jako strohost evropských (v tomto případě) portugalských vojenských a obchodních staveb.
Hlavní úlohou ománských hradů byla jejich obranná funkce. Pobřeží jimi bylo chráněno proti útokům z moře, zatímco ve vnitrozemí sloužily hrady především jako bezpečná útočiště jednotlivých kmenových vůdců ve vzájemných válkách. Poloha, rozloha a vybavení hradu však rovněž odrážely ekonomický význam místa a moc panovníka. V tomto případě tak sloužily jako pohodlná sídla sultána či místního vůdce. Ve vnitrozemí chránily rozsáhlé palmové háje, jeden z hlavních vývozních artiklů země, vodní zdroje či zemědělské oázy. Především v době sjednoceného Ománu vzkvétal pod hradbami pevností čilý městský ruch spojený s obchodem. Ochrana obchodních tras tak byla důvodem výstavby strážních věží či celých strážních hradů. 
Pozoruhodné jsou především obranné prvky hradů, které jsou obvykle velmi sofistikované a složité. Na většině rekonstruovaných pevností jsou dnes podrobné plánky obranných systémů. Vedle obligátních padacích vrat se jednalo především o štěrbiny nad vchody, kterými bylo možné lít na případné dobyvatele horký sirup. Příjemná lázeň to asi nebyla, jakkoliv sladká. Kruhové bašty a „vlaštovčí“ hradby potom umožňovaly lepší palbu a také ochranu před střelami. 
Vnitřní části hradu se skládají, jako ostatně jakýkoliv muslimský dům s veřejné části, kde se scházeli hosté mužského původu. Obvykle se jedná o místnost či spíše stinný prostor vedoucí na jedno z nádvoří, bohatě ozdobené malířskou výzdobou a s řadou dřevěných plic. Nechybí ani háky na stěnách, na které se věšely pušky – nepsaný zákone hosta i hostitele bylo sedět u stolu beze zbraní. 
Velmi zdobná, ale zároveň obvykle nepřístupná byla soukromá část hradu, ve které se nacházely pokoje manželky a milenek, ložnice a jiné soukromě místnosti. Obvykle se tato místa označují slovém harém, což je ovšem v evropských poměrech poněkud nepřesný termín (harám prostě znamená soukromou část domu, kam je jiným než rodině vstup zakázán).
Ve vnitrozemských hradech nesmí chybět důležitá místnost na získávání datlového sirupu. V několika drážkách zde byly umístěny pytle s datlemi, které postupně dozrávaly, pukaly a vytékala z nich šťáva. Ta stékala do připravených otvorů, kde se jímala do velkých džbánů. Jak již bylo řečeno, vedle slazení se datle používaly i k obraně hradu, a tak bylo v zájmu každého majitele hradu disponovat dostatečnou zásobou datlové šťávy (asal). 
 
Historie skrytá v hradech
Ománské pobřeží sloužilo již od starověku obchodním trasám. Jejich ovládnutí bylo spojeno nejen s dobrými příjmy z cel a dalších poplatků. K tomu však bylo nutné mít na pobřeží, ale i vůči vnitrozemí obývanému leckdy svobodnými kočovníky, opěrné body, jež by příjem zaručovaly. A tak již před 3000 lety stávaly hradní stavby na místech dnešních pevností Bahla či Rustaq. Posledně jmenovaná pevnost se stala jedním z center perského sásánovského vlivu v Ománu na přelomu 6. a 7. století našeho letopočtu. 
Hrady současného typu se na Arabském poloostrově rozšířily po expanzi islámu v 7.-8. století. Zde je nutno hledat počátky jednoduchých pevností s důmyslným obranným systémem. K tomu se přidal i arabský design vysokých hradeb s „vlaštovčími“ hroty, úzkých střílen a rohových strážních věží.  Není bez zajímavosti, že systém rohových strážních věží byl převzat i křižáky na Blízkém východu a projevil se později i do architektury pravidelných gotických hradů s rohovými věžemi. 
Svůj nezaměnitelnou stopu vetkli do architektury Portugalci, kteří ovládli částečně i vnitrozemí Ománu, když v roce 1515 vyhlásili protektorát nad dynastií Nabhan, jež vládla několik set let z hradu Bahla. Zde se také nacházelo centrum ibádíje, jednoho ze směrů islámu, na kterém si ománské dynastie zakládají dodnes.  Byl vybudován ve 13. století a několikrát upravován následujících 300 let. Výsledkem je jeden z nejmonumentálnějších hradů celé historie Ománu a právem je jednou z největších turistických perel země. Jeho nezvyklému trojúhelníkovému půdorysu dominovaly ještě v 19. století větrné věže (v sousedním Íránu nazývaných bádgíry, doslova chytače větru). Ty fungovaly jako dokonalá klimatizace a udržovaly hradní místnosti v relativním chladu. Hrad však byl opuštěn po nástupu dynastie Ja’aruba a přemístění jejich pozornosti ke svým hradům a také k pobřežním oblastem.  
Přestože vládcové dynastie Nabhán vládli vnitrozemí země, města na pobřeží se těšila téměř celý středověk autonomnímu až samostatnému postavení. Žila především z obchodu mezi Mezopotámií a Indií, respektive zbytkem světa. Jedním z klíčových přístavů na pobřeží byl Sohar, legendární město námořníka Sindibáda a od 10. století považované za jeden z největších přístavů islámského světa.  Na konci 15. a na počátku 16. století zde vládla dynastie Hormuzských princů, kterou po velkém boji vytlačili až Portugalci pod vedením legendárního dobyvatele Alfonsa de Albuquerqueho v roce 1507. Noví vládci pevnost zmodernizovali, osadili jí tehdy v regionu novými kanóny a učinili z ní jednu ze svých hlavních opor v regionu. 
Paradoxně to tak byli Evropané, kteří s rozvojem svých obchodních stanic a vojenských posádek dali impuls ke stavbám obdobných pevností na pobřeží i ve vnitrozemí. Hlavní změnou se stalo užívání děl, které změnily filosofii válčení a přinesly požadavek na silnější a kompaktnější zdivo. Z mnohavěžových konstrukcí s relativně tenkými stěnami a střílnami se staly masivní pevností s obvykle dvěma až čtyřmi věžemi, které sloužily především pro palbu z děl. Centrem portugalské posádky na ománském pobřeží byl dnešní Maskat, kde byly postaveny dnešní hrady Madali či Džalali. Po vytlačení Portugalců z oblasti v polovině 17. století byly obě pevnosti přestavěny pro účely Ja’arubských imámů. Jejich použití se měnilo od vojenského charakteru (tuto úlohu plní dodnes, a proto je možné je obdivovat pouze zvenčí a zdálky), přes krátkou epizodu sídelní pevnosti až po vězení. Zvláště v parných letních si lze velmi plasticky představit smrduté a rozpálené kobky pro vězně a zajatce, kteří zde byli umisťováni ještě v 60 letech minulého století. Mučení žízní či věšení hlavou dolů za dišdáše (arabský oděv) s výhledem smrt na útesech a posléze mořských vlnách donutil rychle každého zajatce prozradit i to, co nevěděl.
Portugalci však kontrolovali řadu dalších míst na pobřeží, kde se rovněž zachovali svědkové tehdejšího obchodního a vojenského života. V ománské exklávě Musandam k nim rozhodně patří hrady Chasáb a Bucha, oba vystavěné pro ochranu strategického Hormuzského průlivu v portugalských rukou (na druhé, íránské, straně průlivu na ostrově Hormuz se ostatně nachází ústřední portugalská pevnost v oblasti). 
Velký rozvoj hradní architektury v Ománu nastal v 17. a 18. století s nástupem dynastie Ja‘arubských imámů, kteří v letech 1624-1748 fakticky sjednotili celý Omán. Hlavním cílem hradní architektury se stala jednak ochrana obchodních cest na cestě z pobřeží k jejich vnitrozemským sídlům a jednak reprezentativnost. Právě v této době bylo na cestě mezi Muscatem a vnitrozemím přes tzv. Sumaljský průsmyk vybudována síť strážních věží s hradem podobného účelu v Sumajli. 
Prvním sídlem dynastie se stal hrad Rustaq střežící stejnojmennou strategickou oázu. Zde byl korunován Násir bin Muršíd bin Sultán, první imám ja’arubské dynasatie. Rustaq byl zároveň významným ekonomickým centrem regionu, dobře chráněným od nedalekého pobřeží nevysokou hradbou hor a krytý pohořím Achdar zezadu. Vedle palmového bohatství byl Rustaq významným zdrojem vody a proslavil se rovněž léčivými teplými prameny, které lze ostatně vyzkoušet dodnes.  
Reprezentační funkci ve vnitrozemí Ománu představují hrady v Nizwě, Bahle a Džibrínu. První nechal vystavět sultán bin Sajjíf, jeden z prvních vládců dynastie, v Nizwě. Stavba je charakteristická svou velkou obrannou věží, která má vnitřní průměr 34 metrů, a důmyslným systémem obrany (jež nikdy nebyly využity). O čtvrtstoletí později, v 70. letech 17. století, byla vystavena ománským vládcem Bala‘rabem bin Sultánem nová pevnost Džibrín na okraji pohoří Achdar jako poslední výspa před rozsáhlou pouští Rúb al-Chálí (doslova pustá čtvrť). Svému účelu však sloužila pouze půlstoletí a poté byla opuštěna až do 70. let 20. století, kdy byla zahájena její rekonstrukce. Díky ní můžeme dnes obdivovat skvělé nástropní či nástěnné omítkové malby s květinovými či kaligrafickými obrazci podle tehdy módního perského safíjovského vzoru.
Pátý vládce Ja’arubské dynastie Sultán bin Sajjíf I. poté přenesl své sídlo na pobřežní stranu pohoří, jakkoliv nebyl schopen plně ovládnout kmeny přímo u pobřežní linie. V roce 1725 si však nechal postavit nové sídlo ve městě al-Hazm. Hrad byl sice pokračovatelem tradice al-Džibrínu, nicméně jeho hlavní obyvatel byl spíše povahy uzavřené, o čemž svědčí těsné chodby, místy až klaustrofobické místnosti, ve kterých sultán rád rozjímal. Hrad připomíná spíše labyrint chodeb a místností, jimž nechybí ani sultánova hrobka či velmi těsná hladomorna. Podle legend se zde skrývá také několik únikových tunelů, jež dodnes nebyly zmapovány. Možná vnese do těchto míst světlo rozsáhlá rekonstrukce hradu. 
S nástupem současné dynastie al-Sajjíd v roce 1749 se centrum Ománu přesunulo na její domovské pobřeží. Zde je nutno zdůraznit především pevnost Barka, spojenou s prvním vládcem dynastie Ahmadem bin Sajjídem, jak hlásá jeden z mála dochovaných a restaurovaných nápisů. Počátek vlády al-Sajjíd je spojen s krvavým masakrem Peršanů, tehdy fakticky vládnoucích na ománském pobřeží. Ahmad bin Sajjíd, tehdejší guvernér (wálí) oblasti Sohar dojednal mírovou smlouvu s Peršany a pozval je na svůj hrad Barka. Zde je guvernér dal nemilosrdně do jednoho zabít a posléze si upevnil vládu nad celým pobřežím. Využil přitom i tehdejších sporů v Ja’arubské dynastii, jejichž sídlem v tomto regionu byl od počátku 18. století nedaleký opevněný dům Bajt Na’man, který by rovněž neměl uniknout pozornosti návštěvníků země. 
Jedním z hlavních sultánových sídel se však stal Maskat. Vedle již zmíněných portugalských pevností v zálivu Mutrah dával sultán přednost svému novému sídlu – paláci Faládž, který je dnes sídlem stejnojmenného muzea. Kdysi pevnost hlídala vstup do údolí a pobřežní cestu směrem k centrálnímu Maskatu. 
Sultáni dynastie al-Sajjíd však museli po více jak 200 let bojovat s autonomními kmeny ve vnitrozemí. Z tohoto důvodu byla až do 70. let minulého století země fakticky rozdělená na tzv. Maskat (tj. pobřežní linii) a vlastní Omán, k němuž se počítalo především vnitrozemí. Zde vládly odbojné kmeny s autonomními náčelníky, kteří čas od času vyvolávali rebelie a nejednou ohrožovali samotné pobřeží. Řada hradů ve vnitrozemí se tak stala kamennými kronikami těchto událostí. Tak například do stěn hradu Džalaan Baní bu Alí i do dějin Ománu se zapsala nejen politická či vojenská, ale především náboženská vzpoura kmenu bu Alí, jehož představitelé počátkem 19. století přijali pod vlivem saúdovské dynastie wahhábovské učení, které se vyznačovalo snahou o návrat ke kořenům islámu. Jeho příslušníci byli potlačeni až britskou armádou přivolanou na pomoc a vzati do britského zajetí v Bombaji. Nicméně o několik později se směli vrátit a dodnes je celé město jedinou wahábistickou (a tudíž velmi konzervativní) enklávou v Ománu. 
Přes jistou stabilizaci konce 19. století, kdy se Omán dostal pod britský protektorát, vnitrozemí se nikdy plně nepoddalo vlivu britských či sultánských vojsk. Příkladem může být rebelií vnitrozemských kmenů z roku 1915, kdy se povstalci dostali až k Maskatu a zastavila je až hrdinná obrana hrstky obránců pevnosti Faládž proti mnohonásobné přesile. I toto povstání nakonec řešilo britské protektorátní vojsko. 
Nejničivější z hlediska hradní architektury ve vnitrozemí však byla až v 50. letech 20. století tzv. Válka o Džebel mezi sultánovými a britskými vojsky na jedné straně a posledním imámem vnitřního Ománu na straně druhé. Zejména bombardování britského královského letectva vedla k poškození či úplnému zničení několika hradů, v nichž se obvykle rozkládalo sídlo odbojných kmenů a rodů. Například v Bahle se poroučely k zemi vysoké větrné věže, jež dodnes nebyly rekonstruovány. Známé jsou dodnes ruiny města Tanuf nedaleko Nizwy. Žádný turista směřující do Džabal Achdar také nemůže minout městečko Birkat al-Mawz (doslova Banánový bazén). Zde lze totiž přesednout z vypůjčeného 2WD auta na čtyřkolky řízené obyvateli náhorní plošiny. Zde začíná tradiční kmenové území kmene Rijám (Baní Rijám). Na výjezdu směrem k soutěsce Achdár si nelze nevšimnout pevnosti Bajt al-Radidah, která byla reprezentačním sídlem Sulejmána bin Himjára, jednoho z vůdců války o Džebel. Teprve rozsáhlé bombardování zanechalo toto sídlo v ruinách a bylo rekonstruováno až ománskou vládou. 
Ještě v roce 1972 proběhla v jižním Ománu v rámci tzv. Dhofarských válek pravděpodobně jedna z posledních bitev s použitím klasického obléhání a obrany hradu. Útočníci z Dhofarské osvobozoenecké armády (podporovaní marxistickým Jemenem) zaútočili na pevnost Mirabat nedaleko Salalahu, tehdy centrem britské posádky v regionu. Nájezdníci byli odraženi a tehdejší bitva o Mirbat se stala jednou z klíčových událostí této kapitoly Studené války. 
Až od 70. let, kdy došlo jednak ke stabilizaci politické situace v sultanátu a také k výraznému nárůstu příjmů z nerostného bohatství, bylo možné přikročit k restauraci dědictví těchto často monumentálních památníků. S pomocí marockých odborníků tak hrady dostaly svou historickou monumentalitu a tím i přitažlivost pro turisty. Často z ruin se staly živé památníky vypravující o dějinách i o životě v nich. Je pravda, že zdaleka ne všechny rekonstrukce jsou podobně zdařilé, nicméně na většině z nich je patrná snaha o alespoň částečné zachování původní technologie stavby s důrazem na charakter vnějšího pláště i na rekonstrukci interiérů do původní podoby.
Hradů v této zemi je pochopitelně mnohem více (až 500 dochovaných) než může postihnout jeden krátký text. Každý z nich přitom hrál v dějinách Ománu větší či menší úlohu a dnes je mlčenlivým svědkem často velmi dramatických událostí. Jakkoliv se tedy budou Evropanovi zdát všechny hrady zdánlivě podobné, jejich genius loci je tvořen nejen architekturou, ale také jejich bohatými příběhy. Na rozdíl evropských hradů bude mít obvykle na svá podobná rozjímání dost času.

 

Kontakt

Slavomír Horák +420 602 495 454
slavomir.horak [at] post.cz